Linka bezpečí | Chcete, aby vaše děti byly asertivní? Pracujte s jejich agresí.

Chcete, aby vaše děti byly asertivní? Pracujte s jejich agresí.

Mateřská je mimo vše, co už o ní bylo řečeno, také obdobím, kdy jsme my ženy často oběťmi fyzického útoku. Útoku, který je společensky únosný a hledí se na něj se shovívavostí. Útoku ze strany vlastních dětí. Zkouší naše hranice, práh bolesti a tělesnost svoji i ostatních. Má tělesnost dostává zabrat už pár let. Taková rána hlavou do nosu, lícní kosti, do zubů či jiných částí obličeje je velmi bolestivá záležitost. Řada matek a otců to jistě může potvrdit. Některé z těchto pohybů byly dříve dané nekoordinovaností batolete. Ty se však s časem proměnily na řízené a jasně zacílené mlácení a kousání. Chování, které se ve společnosti nenosí. Nechci, aby syn byl chodící mlátička. Ale ani nechci popírat agresivní část jeho samého, která se musí projevit, aby dostala nějaký řád a pravidla.

Agresivní chování se u dětí snažíme obecně potlačovat od raného dětství. Přiznejme si, že hlavně my, matky, v tomto býváme mimořádně důsledné. Popíráme ji s dobrým úmyslem. Vnímáme agresi jednoznačně jako negativní sílu, která do kultivovaného projevu nepatří. Vše se přece dá dohodnout. Přitom agrese člověku umožňuje prosazovat svůj názor vůči okolí a rozvíjet svou identitu – stát si za svým. Abychom nenarušovali práva ostatních, musí být agrese vyjádřena konstruktivně. Taková komunikační dovednost se pak jmenuje asertivita. Prosadit se s respektem k druhým.

Ať žijí polštářové bitvy a pranice

Proto se přikláním k nevylučování agrese z denního života. Jak to myslím? Například podporuji polštářové bitvy, (momentálně doma velký hit), přetlačování, pošťuchování, fingované rvačky ideálně s otci nebo sourozenci. Náhodná plácnutí bez příčiny považuji za volání po pozornosti a výzvu ke hře, kterou oplácím v legraci hrou na „masení“. Takový krásný klučičí kontakt.

Tak může syn nejlépe zažít, kde jsou hranice bolesti jiných lidí, čeho je sám při útoku schopen, jakou sílu může mít jeho úder a co je ještě pošťuchováním a co je již ubližováním nebo ničením. Je ve větším kontaktu se svým tělem a prožitky s ním spojenými. Může se tak naučit rozeznávat mezi tím, co je hra a sebeprosazení a co už ne. Učí se s tím zacházet.

Co ano a co ne

Naopak nepodporuji tělesné tresty, verbální agresivní útoky a pasivní agresi.

V hovorech na Lince vždy zdůrazňujeme, že jakékoliv ubližování, nebo i pošťuchování či posmívání, které se dětem nelíbí a nepřipadá jim zábavné, se dít nesmí. Stejně tak i dospělým, rodičům. Doptáváme se, zda jsou schopny se k tomuto chování jasně postavit a často společně pomáháme najít pro dítě řešení, které mu v danou chvíli nejlépe pomůže. Pokud jde ovšem o vzájemnou hru, ve které panují jasná, i když třeba nevyřčená pravidla a obě strany ji považují za zábavnou, není důvod, proč jim v pošťuchování bránit.

Agrese k nám patří

Agrese je součástí osobnosti dítěte a vlastně i dospělého. Pokud ji v něm potlačujeme nepřiměřeně, může to dítě považovat za nepřijetí. Potlačená agrese se může projevit nekontrolovaně daleko později.

Jde o součást jeho zdravého vývoje a je to pro nás jakýsi vykřičník, že se naše dítě posouvá zase o kousek blíže své nezávislosti a říká nám to prostě takto, protože slovy ještě nezvládne pocity vyjádřit.

Tělesné projevy agrese jsou často patrné právě u předškolních dětí. Slovy vyjednávat ještě neumí a tak používají nástroj nonverbální. Ruce a nohy, případně ústa. Ne každé bouchnutí musí být vyloženo jako agrese. Někdy je dítě prostě jenom unavené: spánek, únava, přetažení nebo kombinace všeho, jsou velmi často spouštěčem záchvatů vzteku a agrese. Takovým situacím je nejlépe předcházet. V ostatních případech je třeba pojmenovat, čím nám dítě ubližuje, co to v nás vyvolává a nabídnout mu jiné způsoby vyjádření toho, co dítě potřebuje sdělit.

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání