6 mýtů, co (ne)očekávat od pomoci

Naše očekávání od pomoci může být ovlivněno z mnoha úhlů. Podíváme-li se na naše kulturní dědictví, nakoukneme-li do jeho odkazu, najdeme známé „za dobrotu na žebrotu“, „každý dobrý skutek je/bude po zásluze potrestán“ nebo „nevděk světem vládne“. Dětské oblíbené „až naprší a uschne“. Motivační „pomocnou ruku najdeš nejspíše na konci svého ramene“ nebo „pomoz si sám a bude ti pomoženo“ ev. „pomoz si sám a Bůh ti pomůže“. Pokud se nám pomoci nedostane, tak „darovanému koni na zuby nekoukej“. Na druhé straně „dobrá rada nad zlato“ nebo „dobrota je začátek druhého života“, také „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. Oceňující „přítel k pomoci třeba o půlnoci“. Také se můžeme na pomoc dívat s trochou odstupu „kdo chce kam, pomozme mu tam“ nebo „komu není rady, tomu není pomoci“. Zdá se, že nám do vínku byla dána bohatá moudra! Pokud jste něco takového v dětství slyšeli od svých blízkých, pak je možnost, že tomu i věříte, a to také určuje váš předpoklad, vaše očekávání. Které je to vaše oblíbené?

Jaká očekávání mohou být, je možné uvést na následujících příkladech. Dovolím si mluvit o mýtech, které předáváme z generace na generaci. Někdy je těžké je změnit, ale za pokus to stojí. Obecně je pomoc prospěšná, pokud je přiměřená a přijatá tím, kdo ji potřebuje. Za pomoc je vhodné poděkovat a přijmout její potřebu sám/sama v sobě. Co tedy může v pomáhání překážet?

Mýtus č. 1: Přijetí pomoci se považuje na závazek do budoucna.

Vkládáme-li do poskytnuté pomoci takové očekávání, zatěžujeme již svízelnou situaci dalším břemenem. Má ten, kdo se nachází ve svízelné situaci, mobilizovat své síly na vzniklý problém plus na to, že jednou pomoc oplatí? Co když nebude moci? Do kdy je závazek platný? Jak velká je pomoc, kterou je třeba oplatit? Není to tak, že pokud máme, dáme, pokud nemáme, bereme sami sobě své síly? Odpovíte-li si na otázky, pak máte dobrý základ vzájemného obchodu, ale v takovém případě je nutné, aby o tom věděly obě strany.

Mýtus č. 2: Potřeba či přijetí pomoci se považuje za znak slabosti a selhání.

Pomoc potřebujeme v životě všichni. Selhání nebo slabost lze považovat za volbu, kterou jsme učinili, jak nejlépe jsme mohli, ale neměla kýžené výsledky. Často se učíme z chyb, resp. důsledků zvolených možností. Přijmout pomoc je znakem silné osobnosti, která ví, že má silné a slabé stránky a ví, co potřebuje, aby rovnováhu mezi svými stránkami vyrovnala.

Mýtus č. 3: Odmítnutí pomoci se považuje za neslušné.

Takový mýtus předpokládá, že někdo řekl, že je slušné pomoc přijmout. Máme takovou povinnost, závazek. Nemáme na výběr. Ale opak je pravdou. My sami víme nejlépe, co nám pomůže, a máme právo se rozhodnout, co nám prospěje nejlépe. Neslušná může být forma, kterou pomoc odmítneme, nikoliv odmítnutí jako takové.

Mýtus č. 4: Ten, kdo pomáhá a nic za to nechce, je hlupák.

Zdá se, že pomoc by měla mít cenu jako zboží v obchodě. Dříve se zboží směňovalo, dnes se platí penězi. Také je možné kupovat na dluh. V tomto případě musíme hledat vlastní motivaci pomáhání. Každý vychází z toho, v co věří (v nejširším smyslu). Uvěříme-li, že pomoc (ne)může mít přínos, či ji bereme jako součást života, je na nás, jaký přístup si zvolíme.

Mýtus č. 5: Nikdo mi nemůže pomoci.

Vážně?! Vždy je jedna osoba, která může – vy sami. A nemyslím, že si máte pomoci sami sobě, ale můžete se rozhodnout a vydat se pomoc hledat, najít, požádat o ni, přijmout ji. Nezapomeňte si opakovat, že nikdo nemá být na všechno sám! Má právo o pomoc požádat!

Mýtus č. 6: Pomáháním se dostanu do problémů i já.

V tomto případě se dostáváme do křížku s vlastními obavami z možných konfliktů a představ o tom, co se následně může stát, pokud pomůžeme. Může k tomu napomáhat naše zkušenost nebo zkušenost někoho jiného. Pomáhání zcela jistě vyžaduje odvahu a stabilitu. Je vhodné znát, jak pomoci můžeme a kde už ne a také, kdy pomoci musíme (za zákona). A když si nejsme jistí, což je přirozené, nemusíme na to být sami.