Pohled na dítě s mobilem v ruce není v dnešní době nic zvláštního. Otázka je spíš jiná: „kdy ho v ruce nemá“? Ráno je první pohyb sáhnutí po telefonu. Cestou do školy má sluchátka v uších, pohled přikovaný k displeji. Večer? Scrollování do nekonečna. Vztah dětí s technologiemi je intenzivní, někdy až pohlcující a rodiče se v něm často cítí bezmocní. Mají o děti strach, rozčiluje je to nebo jen tak nějak cítí, že tohle není v pořádku, ale neví, co přesně s tím dělat.
Pokud společně doma zvažujete, co ještě stihnout a co už nechat být, máme pro vás pár užitečných tipů. Dobrá zpráva je, že se stále ještě něco stihnout dá a zároveň není nutné, a ani užitečné, dohánět úplně všechno. Vedle naučených vědomostí jde totiž také o hlavu. O nervozitu, fungování ve stresu a možnostech, jak to celé zvládnout.
Klára je nadaná studentka vysoké školy a poprvé domu pozvala přítele, aby ho představila rodičům. Na první pohled působí charismaticky, je zdvořilý a galantní. Ale hned na ten druhý pohled si nelze nevšimnout, že spíš než o charisma tu jde o dominanci.
Když se rodiče podívají pozorněji, vidí, že Klára se vedle něj mění. Méně mluví, hledí na něj pohledem, jako by potřebovala schválení, než odpoví. A když se zmíní o svých plánech, přítel je buď shodí, nebo rovnou přehodí téma. Rozhoduje, co bude Klára dělat, jaké má plány, co je pro ni nejlepší, co má jíst nebo kam chodit. A dokonce se zdá, že ji odrazuje od jejích přátel a zpochybňuje studium. Klára začala mít absence na přednáškách, trávila méně času s přáteli a stále častěji používala fráze jako: „Martin říkal, že…“ nebo „Martin si myslí, že je to zbytečné.“
Separační úzkostí ve svém vývoji prochází každé dítě. Stručně řečeno jde o nadměrný strach nebo úzkost z odloučení od osoby, nejčastěji matky nebo otce, kterým věří, že mu poskytnou bezpečí a oporu.
První známky separační úzkosti se mohou objevit už kolem 8. měsíce života, kdy dítě rozpozná, že rodič nebo pečovatel není vždy na dosah a to jak doslova, tak obrazně. Tento strach obvykle vrcholí mezi 18. a 24. měsícem. To už je dítě schopno vyjádřit silnější pocity v reakci na odloučení, které nelze přehlédnout a často ani přeslechnout. Jde o boj o zdánlivé přežití a tak reakce může být pořádně silná.
Ale není to jen období raného věku – separační úzkost může znovu propuknout i při nástupu do školky nebo v jiné nové situaci, která znamená odloučení od rodičů. Důležité je vědět, že separační úzkost není „rozmazlenost“, ale normální reakce dítěte na odloučení od nejbližšího člověka.
Když dítěti kamarád svěří tajemství, může mít radost a cítit se potěšeně. Může zažívat pocity důležitosti a důvěry a to je skvělé. Anebo může prožívat pravý opak potěšení a pýchy, například strach, obavy, napětí, ale také vztek, naštvání a třeba i bezmoc. Záleží totiž na tom, s čím se mu kdo svěří a jak moc si přeje, aby taková informace zůstala jen mezi nimi.
Zdlouhavé usínání, roztěkanost, bolení bříška nebo tiky. To jsou některé projevy, které mohou být jen dočasným projevem nahromaděného stresu a způsobem, jak se menší děti vyrovnávají s denními situacemi. Jindy, zejména v případě, že jde o delší časové období, to ale může být projev úzkosti a silného napětí v těle, které si vyžaduje naši pozornost.