O čem s dětmi mluvit. A nemluvit?

Spousta rodičů vyrůstala v době, kdy bylo přece jasné, že se s dětmi o některých věcech nemluví. "Jsi na to ještě malá. Nepochopila bys to. Máš na to ještě spoustu času a zbytečně by ses bála." Podobné věty jsme slýchávali v situacích, kdy jsme začali pozorovat a objevovat svět kolem nás. Když nám zemřel blízký člověk, milované zvířátko, nebo když jsme začali chápat, že čáp děti opravdu nenosí. Chtěli jsme vědět, jak vzniká život, jak se rodí děti, co se s člověkem po smrti stane, jak fungují vztahy a jak se máme v tom všem vyznat. Jak životu čelit a jak to, co se kolem nás často bez našeho přičinění děje, přijmout.

Dobrá zpráva. Děti mluvit chtějí.

Ptali jsme se a když odpovědi nepřicházely, ptát jsme se přestali. Zpětně jsme si pak uvědomili, že nás znepokojilo hlavně to, že se s námi o tom ještě mluvit nedá. Připadali jsme si odmítnutí. Když se to před námi musí zatajit a musíme být před tím ochráněni, musí to být přece něco velkého, strašného.

Přitom děti někdy přímo hoří zvědavostí a odpovědi nebo alespoň naši otevřenost dychtivě vyhledávají. Nemusíme vyloženě usilovat o to, aby za námi s otázkami chodily. Rády přijdou a když natrefí na naši přízeň, budou se vracet. Nevěříte? Tady příklad z praxe: čtyřletá holčička vidí jedno páteční dopoledne na autobusové zastávce hrobeček malého chlapečka. Je na něm fotka a před náhrobním kamenem jsou čerstvé květiny. Zastaví se a ptá se maminky: "Mami, co to je?" Maminka se zastaví, přečte si text na kameni a říká holčičce. "To je hrobeček nějakého chlapečka." Dcera se ptá, co je hrobeček, a maminka jí vysvětlí, že to je památka na malého chlapečka, kterého tam u zastávky porazilo auto, a který následně zemřel. Obě pak nastoupí do autobusu a holčička celou cestu domů opakuje dokola stejné otázky: "Jak se to stalo?, Jak se to mohlo stát?, Kde je ten chlapeček teď?" Tyto otázky neustávají ani doma a tak se maminka snaží holčičce vysvětlit, že ty odpovědi také nezná, ale že se takové věci občas bohužel stávají.

Během oběda a brzkého odpoledne vymýšlí s holčičkou různé scénáře toho, jak se to stát mohlo a kde teď ten chlapeček může být. Takto se to děje do chvíle, než u dveří zazvoní babička. Holčička běží ke dveřím a hned chce i s babičkou horlivě sdílet to, co velkého se začíná dozvídat o životě. Rychle jí proto poví o hrobečku i chlapečkovi a vše zakončí otázkou: "Babi, kde teď ten chlapeček je?" Babička je unavená z dlouhé tříhodinové cesty a na takové otázky od vnučky není zvyklá. Navíc s ní také nikdo o těchto věcech nemluvil, když byla malá. Otázky ji možná vyděsí, možná znejistí, a tak vnučce odpoví: "Na takové věci máš ještě spoustu času. Řekni mi radši, co jsi celý den dělala." Holčičku to na chvíli zarazí, ale po chvíli začne babičce vyprávět, co ten den dělala a jak byla s maminkou nakupovat. Celý víkend se zdá, že holčička na chlapečkův hrobeček zapomněla - až do chvíle, kdy se za babičkou v neděli odpoledne zavřou dveře a holčička položí otázku „Mami, jak se to s tím chlapečkem mohlo stát?“

Proč je občas těžké mluvit?

Přitom s dětmi mluvit chceme. Chceme, aby dostaly důležité informace právě od nás a v bezpečném prostředí. Chceme také, aby za námi samy chodily, ptaly se a svěřovaly se nám. A často nevíme, jak na to. Někdy čekáme na vhodnou chvíli, kdy se rozhodneme s nimi mluvit. Někdy možná tajně doufáme, že děti informace získají jinde a přijdou si jen pro rychlé potvrzení. Někdy ze sebe děláme kamarády dětí v naději, že si pak budeme blíž a bude pro nás mluvení s dětmi jednodušší. Často děláme různé věci, které možná ani sami nechceme, a přitom si nevšimneme, že jsme někdy - z pochopitelných důvodů - v zajetí vlastní nejistoty a strachu. Máme pocit, že to třeba neumíme, nebo že bychom měli znát všechny odpovědi. Někdy nám v tom ale může bránit i naše víra, tradice, nebo vlastní přesvědčení, že není dobré s dětmi o tématech jakými jsou sex, úmrtí nebo rodinné vztahy vůbec mluvit.

Tak jak tedy na to?

Přirozeně. Pravdivě a s laskavostí k sobě samým. Opravdu nemusíme znát odpovědi na všechno, nemusíme být odborníci na sexualitu, online svět a posmrtné životy. A už vůbec nemusíme znát žádné odborné výrazy. Stačí, když řekneme to, co sami víme a nazveme to tak, jak jsme se to učili třeba ve škole. Většinou pak můžeme být překvapeni, že dítě v dotazech na to, jak se dělají děti, nevyděsí ani slovo penis, orgasmus, ani porod. Možná jim to přijde i vtipné, což může do takového hovoru přinést vítané rozvolnění. Také se může stát, že když dítě při pohřbu uvidí urnu, začne řešit technickou otázku, jak se tam ten člověk mohl vejít. Řekněte jim to. Nic je nevyděsí víc než to, když to před nimi budeme skrývat. Samy o tom totiž přemýšlí a už velmi brzy ví, že se tato témata týkají naprosto každého člověka, a tedy i jich samotných.

Když sami odpovědi neznáme, ptejme se dětí. Nevíme, co se s člověkem stane po smrti. Zeptejme se jich a možná budeme fascinováni tím, jakou mají samy představu. Možná uslyšíme pestrý příběh plný barev o tom, co se může stát, kam se můžeme dostat a jak to tam vypadá.

A když cítíme velkou nejistotu, buďme jednoduše s nimi tam, kde ony být chtějí. Naslouchejme, mlčme, nebo i plakejme s nimi. To, že to s námi mohou sdílet, může jak jim, tak nám samotným, přinést úlevu obzvlášť při tématech, o kterých se těžko mluví.

Kdy s dětmi mluvit?

O tom rozhoduje dítě. Pokud chceme s dětmi vést otevřený a důvěrný hovor, měli bychom počkat na chvíli, kdy je na to dítě samo připravené. Jak ji poznáme? Dítě se zeptá. A zeptá se ve chvíli, kdy je samo otevřené tomu, dozvědět se víc o tom, co ho zajímá. Dítě ještě neplánuje, kdy přijde ta vhodná chvíle, kdy bude mít rodič čas, kdy na to bude klid. Žije přítomným okamžikem a tak bezprostředně komunikuje, co ho zajímá. Pro nás je právě to zpráva, že teď přišel ten vhodný čas. Což ale nemusí znamenat, že to je ta jediná příležitost, která se nebude opakovat. Může se stát, že zrovna my nemáme čas s dítětem mluvit, a tak musíme hovor s ním odložit.

Kdy přestat mluvit?

Kdy přestat mluvit je velmi důležitá otázka. Všímejme si, jak dítě reaguje. Pokud nechce, nenuťme ho. Nedržme ho u rozhovoru za každou cenu. Pokud to uděláme, vezme si jen to, co v tu chvíli potřebuje a rozhovor nebude mít pro dítě přínos. Často z rozhovoru samy odejdou..

Skvělé, že nás mají!

A mají možnost zeptat se nás – dospělých a rodičů. Výhod komunikace rodiče nebo blízkého dospělého s dítětem existuje celá řada. Mají nás obvykle hned po ruce. Mají nás u sebe v momentě, kdy se potřebují ptát. Dobře nás znají a obvykle vědí, co od nás mohou očekávat. Jejich práh je tedy položen opravdu nízko a tak už jde jen o jediné - nezkazit to! A to naštěstí nejde jen tak rychle... Když máme s dětmi pevně vybudovaný vztah, budou se se svými dotazy vracet i ve chvílích, kdy jsme je už odmítli, protože jsme zrovna neměli čas, bolela nás hlava, nebo jsme se zrovna chystali na kolo, nebo s kamarádkou na kafe. To, co by mělo dítě i v takovou chvíli od nás dostat, je přijetí jejich zvědavosti, nejistoty, strachu a všech možných dalších pocitů spojených s tím, co s námi potřebují probrat. To se dá udělat v krátkém čase. Když se pak dokonce podaří domluvit na rozhovor jiný čas, máme kus práce hotový.

O to nám jde i na Lince bezpečí

O to se opíráme i v naší práci na Lince bezpečí. Jsme tu pro děti a mladé lidi, abychom jim pomohli a odpovídali jim na jejich otázky. Otevřeně, autenticky a s respektem k jejich potřebám. Někdy si jen potřebují s někým urovnat myšlenky.

Stejně tak jsem tu i pro vás. Rodiče. Pro konzultaci tohoto či jiného tématu se můžete obrátit na Rodičovskou linku nebo se podívat do naší webové poradny.