Lidé s hraniční poruchou osobnosti (HPO) nebo s jejími rysy jsou obecně odborníky považováni za problematické klienty a ani soužití s nimi není jednoduché. Někdy bývají přirovnáváni k lidem s nemocí motýlích křídel – jsou neskutečně křehcí a zranitelní, zároveň často svým chováním vyvolávají situace, ve kterých jsou zraňováni.
Deprese je závažné psychické onemocnění a zdaleka jím netrpí jen dospělí. Týká se i dětí a dospívajících. Odlišit ji od smutné nálady nebo vzteku není jednoduché. Ale možné. Neléčená deprese má významný dopad na kvalitu života dětí. Dochází ke ztrátě radosti ze života, nenávisti k sobě, zhoršení vztahů s blízkými, zažívání pocitu osamělosti, sebepoškozování nebo sebevražedným myšlenkám a opakovaným pokusům se zabít. Kdy být na pozoru a jak vyměnit bezmoc za pomoc?
Už jste tuto či podobnou větu od svého dítěte slyšeli? Přesto, že je talentované a má schopnosti, které by mu k úspěchu a k vysněnému cíli mohly pomoci, skleslým hlasem o sobě pochybuje, nevěří si? Obává se neúspěchu? Pomozte mu vnímání svých schopností změnit a podpořte ho v rozvíjení nového způsobu myšlení. Aby se vše zdařilo, musíte se novému myšlení naučit především vy, rodiče.
Všechno je jednou poprvé – to se týká jak navazování vztahů, tak jejich konců. Ty bývají velmi intenzivní a bolestné také proto, že s nimi člověk ještě nemá žádnou zkušenost. Situace rozchodu se tak může zdát až tragická či fatální. Jak se co nejlépe vyrovnat s odchodem první lásky? Co je dobré zkusit a čemu je naopak lepší se úplně vyhnout? Mohou být v takových chvílích nápomocní rodiče?
Léto, prázdniny… kromě odpočinku čas i na nějaké to dobrodružství, trochu jiné než to „pandemické“. Třeba na letním táboře, u strejdy nebo u babičky. Bez tlaku školních povinností, rodičů nebo hromady kroužků. Možná jste ale už dospělý a na prázdniny u sebe budete mít nějaký čas i dítě, které takříkajíc není vaše. Jste babička, děda či teta, ale také sportovní trenér nebo vedoucí letního tábora. Těšíte se na společně strávený čas, vymýšlíte a plánujete aktivity… jenže ouha. Někdy hned, někdy až po pár dnech vidíte, že dítě jaksi není ve své kůži. Na chvíli se vám povede ho rozptýlit, ale jakmile je o samotě, vidíte, že pláče nebo se někde schoulilo do klubíčka a nechce s nikým mluvit. Může být také v kontaktu s ostatními naštvané a vyvolávat konflikty, nebo také plačtivé a přecitlivělé. Nechcete to nechat jen tak být, zároveň nechcete být moc dotěrní. Co teď?
Distanční výuka, rok zavření doma, stereotyp, neustále se měnící nařízení vlády, ponorka, sociální izolace, strach o zdraví své i svých blízkých, stesk po kamarádech – a to vše bez nějakého deadlinu, jasného data, kdy tohle všechno skončí (a bude líp). Nejistota o stavu budoucnosti. I to je každodenní realita pandemických dní. Jak si mohou přetížené děti a mladiství ulevit?