Nikdo z nás rodičů nechce, aby bylo jeho dítě šikanováno. Přesto se to děje a téměř na každé škole se se šikanou setkáme. Pojďme se podívat na to, jak šikanu rozeznat od pošťuchování, čím je typická. Jak jako rodiče můžeme být svému dítěti nápomocní. A co můžeme požadovat po učitelích a vedení školy při systematickém řešení šikany.
Pokud jste četli předchozí části (1. díl, 2. díl), nejspíš už víte, jak navázat komunikaci s dítětem, u kterého se Vám zdá, že se trápí. Je možné, že se Vám povedlo dítě podpořit, vyslechnout, že se mu povídáním s Vámi ulevilo. A co víc, máte pocit, že Vám dítě věří a pomalu se Vám svěřuje s věcmi, které ještě nikomu neřeklo. Pro dítě to může být velmi úlevné, pro Vás to ale může skrývat jednu nepříjemnou past…
Minule jsme se zamýšleli nad tím, jak vůbec dítě oslovit, navázat s ním nějaký kontakt, pokud máte pocit, že ho něco trápí. Podívali jsme se společně na to, že bývá dobré dát dítěti dost času a prostoru, nespěchat s nevyžádanými radami a přistupovat k situaci s otevřeností k tomu, co uslyšíme a respektem k tomu, co chce dítě. Možná že právě teď nechce nic. Ani naše super promyšlené „dospělácké“ řešení.
Blíží se léto, prázdniny… kromě odpočinku čas i na nějaké to dobrodružství, trochu jiné než to „pandemické“. Třeba na letním táboře, u strejdy nebo u babičky. Bez tlaku školních povinností, rodičů nebo hromady kroužků.
Také s touto otázkou k nám na Linku bezpečí klienti volají. Nevědí, jak celou situaci uchopit. Začnou se třeba nemocnému i vyhýbat, protože netuší, jak jinak se chovat. Zde je pár tipů, jak můžeme nemocné podpořit nebo jim alespoň být tak blízko, jak to oni, resp. jejich nemoc dovolí.
Každý rodič doufá, že tento problém nebude muset nikdy řešit – sebepoškozování vlastního dítěte. Přitom rodičů, kteří tomuto problému čelí, je v posledních letech víc a víc. Nejde však o „módu“, je to projev výrazné psychické nepohody a/nebo psychické křehkosti, který je potřeba společně řešit – dítě i rodič musí tahat za jeden provaz.