Linka bezpečí | KDYŽ SE TRÁPÍ DÍTĚ V MÉM BLÍZKÉM OKOLÍ – PRVNÍ POMOC (1. díl)

Když se trápí dítě v mém blízkém okolí - první pomoc (1. díl)

Blíží se léto, prázdniny… kromě odpočinku čas i na nějaké to dobrodružství, trochu jiné než to „pandemické“. Třeba na letním táboře, u strejdy nebo u babičky. Bez tlaku školních povinností, rodičů nebo hromady kroužků.

Promluvte si o samotě

Přítomnost jiných lidí může rozptylovat pozornost a narušovat soukromí. Když vám dá dítě najevo, že by s vámi chtělo mluvit, najděte se klidné místo, kde vás v tu chvíli nebude nikdo rušit.

Oceňujte

Minimálně za to, že sebralo odvahu a svěřilo se s něčím, co ho trápí (psychické potíže, šikana, náročná rodinná situace,…), si dítě zaslouží ocenění. Můžete říct něco jako „Je moc fajn, že jsi mi to řekl…“ nebo „Díky za důvěru.“

Nehodnoťte

Když jste se svěřováním se takhle na počátku, zkuste přijmout to, co dítě popisuje, bez nějakého vašeho hodnocení. To se týká jak dítěte („A to mi říkáš až teď, že Tě kluci mlátí?“), tak i jiných lidí („Ten táta je teda fakt psychopat.“). Můžete ale obecněji okomentovat chování, které není v pořádku (např. „Hele, nikdo by nikoho neměl bít.“) Někdy je to hodně těžké. Zároveň pokud tím, kdo dítěti ubližuje, je někdo, ke komu má blízký vztah, kdo v jeho životě hraje určitou roli, můžete si neuváženým komentářem uzavřít dveře pro další důvěru. Dítě může takové odsouzení cítit jako nátlak nebo hrozbu, že mu jeho životní realitu (a tím možná i stabilitu) rozbijete.

Dejte si čas

Při povídání na dítě nijak nespěchejte. Doptejte se, na co potřebujete, ale vnímejte, zda už dítě není vašimi otázkami zahlceno. Zkuste se vyvarovat kázání o tom, co dítě mělo nebo nemělo udělat jinak („Vždyť víš, že se nemají posílat nahé fotky. Tak proč jsi to dělala?“).

Snažte se, aby vaše pomoc nebyla nevyžádaná

Třeba vás napadne minimálně deset věcí, které byste dítěti poradili. Mělo by změnit školu. Zavolat policii. Odhlásit se ze sociálních sítí. Také můžete mít velkou chuť okamžitě zasáhnout. Zavoláte mámě dítěte a pěkně od plic jí řeknete, jak se má k dítěti chovat. Kontaktujete kamaráda psychologa, který umí pracovat se sebepoškozováním, a dítě k němu ihned objednáte. Na policii vše nahlásíte vy. Kromě zákonem stanovených nebo akutních případů (o kterých si napíšeme příště) však podobné akce nefungují. Tedy, nefungují tehdy, když s nimi dítě nesouhlasí či jsou nevhodně načasovány. Přestože to mohou být dobré (a když je dítě na rady nastavené, i užitečné) nápady.

Myslete i na sebe

Možná si říkáte, co je to za pitomou radu. Snažíte se pomoci někomu jinému, ne myslet na sebe. Zároveň je přirozené, že vás to, co se od dítěte dozvíte, může nějak zasáhnout. Abyste byli schopni pomáhat dobře a účinně, je potřeba, abyste na to měli sílu a energii. Pokud byste to celé potřebovali s někým probrat, můžete anonymně volat na některou z linek důvěry pro dospělé (třeba na naši Rodičovskou linku, která se na témata spojená s dětmi zaměřuje).

Jak vést rozhovor s dítětem v náročné situaci? A dá se vůbec pokaždé udržet „tajemství“, když o to dítě prosí? To si řekneme v dalším díle KDYŽ SE TRÁPÍ DÍTĚ V MÉM BLÍZKÉM OKOLÍ – ROZHOVOR.

Promluvte si o samotě

Přítomnost jiných lidí může rozptylovat pozornost a narušovat soukromí. Když Vám dá dítě najevo, že by s Vámi chtělo mluvit, najděte se klidné místo, kde vás v tu chvíli nebude nikdo rušit.

Oceňujte

Minimálně za to, že sebralo odvahu a svěřilo se s něčím, co ho trápí (psychické potíže, šikana, náročná rodinná situace,…), si dítě zaslouží ocenění. Můžete říct něco jako „Je moc fajn, že jsi mi to řekl…“ nebo „Díky za důvěru.“

Nehodnoťte

Když jste se svěřováním se takhle na počátku, zkuste přijmout to, co dítě popisuje, bez nějakého vašeho hodnocení. To se týká jak dítěte („A to mi říkáš až teď, že Tě kluci mlátí?“), tak i jiných lidí („Ten táta je teda fakt psychopat.“). Můžete ale obecněji okomentovat chování, které není v pořádku (např. „Hele, nikdo by nikoho neměl bít.“) Někdy je to hodně těžké. Zároveň pokud tím, kdo dítěti ubližuje, je někdo, ke komu má blízký vztah, kdo v jeho životě hraje určitou roli, můžete si neuváženým komentářem uzavřít dveře pro další důvěru. Dítě může takové odsouzení cítit jako nátlak nebo hrozbu, že mu jeho životní realitu (a tím možná i stabilitu) rozbijete.

Dejte si čas

Při povídání na dítě nijak nespěchejte. Doptejte se, na co potřebujete, ale vnímejte, zda už dítě není vašimi otázkami zahlceno. Zkuste se vyvarovat kázání o tom, co dítě mělo nebo nemělo udělat jinak („Vždyť víš, že se nemají posílat nahé fotky. Tak proč jsi to dělala?“).

Snažte se, aby Vaše pomoc nebyla nevyžádaná

Třeba Vás napadne minimálně deset věcí, které byste dítěti poradili. Mělo by změnit školu. Zavolat policii. Odhlásit se ze sociálních sítí. Také můžete mít velkou chuť okamžitě zasáhnout. Zavoláte mámě dítěte a pěkně od plic jí řeknete, jak se má k dítěti chovat. Kontaktujete kamaráda psychologa, který umí pracovat se sebepoškozováním, a dítě k němu ihned objednáte. Na policii vše nahlásíte Vy. Kromě zákonem stanovených nebo akutních případů (o kterých si napíšeme příště) však podobné akce nefungují. Tedy, nefungují tehdy, když s nimi dítě nesouhlasí či jsou nevhodně načasovány. Přestože to mohou být dobré (a když je dítě na rady nastavené, i užitečné) nápady.

Myslete i na sebe

Možná si říkáte, co je to za pitomou radu. Snažíte se pomoci někomu jinému, ne myslet na sebe. Zároveň je přirozené, že Vás to, co se od dítěte dozvíte, může nějak zasáhnout. Abyste byli schopni pomáhat dobře a účinně, je potřeba, abyste na to měli sílu a energii. Pokud byste to celé potřebovali s někým probrat, můžete anonymně volat na některou z linek důvěry pro dospělé (třeba na naši Rodičovskou linku, která se na témata spojená s dětmi zaměřuje).

Jak vést rozhovor s dítětem v náročné situaci? A dá se vůbec pokaždé udržet „tajemství“, když o to dítě prosí? To si řekneme v dalším díle KDYŽ SE TRÁPÍ DÍTĚ V MÉM BLÍZKÉM OKOLÍ – ROZHOVOR.

Neváhejte se poradit na Rodičovské linceVěděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání