Když se trápí dítě v mém blízkém okolí - první pomoc (1. díl)

Možná jste ale už dospělý a na prázdniny u sebe budete mít nějaký čas i dítě, které takříkajíc není vaše. Jste babička, děda či teta, ale také sportovní trenér nebo vedoucí letního tábora. Těšíte se na společně strávený čas, vymýšlíte a plánujete aktivity… jenže ouha. Někdy hned, někdy až po pár dnech vidíte, že dítě jaksi není ve své kůži. Na chvíli se Vám povede ho rozptýlit, ale jakmile je o samotě, vidíte, že pláče nebo se někde schoulilo do klubíčka a nechce s nikým mluvit. Může být také v kontaktu s ostatními naštvané a vyvolávat konflikty, nebo také plačtivé a přecitlivělé. Nechcete to nechat jen tak být, zároveň nechcete být moc dotěrní. Co teď?

Navázání kontaktu

Pro babičky tahle fáze zpravidla není potřeba, ale jste-li vedoucím nějaké skupiny dětí, možná jste se ještě s dítětem nedostali k tomu, abyste si spolu normálně popovídali. A může jít jen o dotaz, jak se mu zatím líbí na táboře nebo jestli by Vám nepomohlo odnést míče na hřiště. Navázání kontaktu je základním předpokladem pro získání důvěry.

Dejte najevo zájem

Může se to zdát jako banalita, ale zájem druhého dovede nešťastného člověka hodně povzbudit. Ovšem všeho moc škodí, vyzvídáním byste mohli spíše uškodit. Můžete třeba jen okomentovat, čeho jste si všimli. Například: „Zdá se mi, že jsi nějak smutný.“ „Včera jsi říkala, že bys nejradši od všeho utekla. Děje se něco?“

Nabídněte pomoc

Možná Vám dítě nebude chtít nic říct. Prozatím. Nenaléhejte na něj, důvodů může mít víc. Třeba neví, zda Vám může věřit. Nebo je to něco, co je nové a chce si to nejdříve vyřešit samo. Možná se jedná o něco, co ještě nikomu neřeklo a bojí se. Dejte mu čas, ale nabídněte mu, že za Vámi může přijít, kdyby potřebovalo pomoc.

Zeptejte se opakovaně

Děti se leckdy obávají si říct o pomoc, když už se jich někdo zeptal a ony ho odmítly. Někdy ale musí rozhodnutí svěřit se „dozrát“. Nemusíte za dítětem chodit každou chvíli a naléhat. Ale když vidíte, že jeho stavy se nelepší, můžete mu občas připomenout, že jste tady, kdyby něco potřebovalo.

Když už se Vám dítě svěří…

Někdy Vaše snaha není úspěšná, ale nevěšte hlavu. Třeba za trápením dítěte není nic, co by potřebovalo s kýmkoli řešit a zvládne to samo. Nebo si to vyřeší s někým jiným, třeba kamarádkami. Také ne každé smutné, bojácné, nepříliš kamarádské nebo vzteklé dítě musí mít hned závažný problém. Ale někdy se ukáže, že za chováním dítěte je něco náročného, co zažilo nebo zažívá.

Promluvte si o samotě

Přítomnost jiných lidí může rozptylovat pozornost a narušovat soukromí. Když Vám dá dítě najevo, že by s Vámi chtělo mluvit, najděte se klidné místo, kde vás v tu chvíli nebude nikdo rušit.

Oceňujte

Minimálně za to, že sebralo odvahu a svěřilo se s něčím, co ho trápí (psychické potíže, šikana, náročná rodinná situace,…), si dítě zaslouží ocenění. Můžete říct něco jako „Je moc fajn, že jsi mi to řekl…“ nebo „Díky za důvěru.“

Nehodnoťte

Když jste se svěřováním se takhle na počátku, zkuste přijmout to, co dítě popisuje, bez nějakého vašeho hodnocení. To se týká jak dítěte („A to mi říkáš až teď, že Tě kluci mlátí?“), tak i jiných lidí („Ten táta je teda fakt psychopat.“). Můžete ale obecněji okomentovat chování, které není v pořádku (např. „Hele, nikdo by nikoho neměl bít.“) Někdy je to hodně těžké. Zároveň pokud tím, kdo dítěti ubližuje, je někdo, ke komu má blízký vztah, kdo v jeho životě hraje určitou roli, můžete si neuváženým komentářem uzavřít dveře pro další důvěru. Dítě může takové odsouzení cítit jako nátlak nebo hrozbu, že mu jeho životní realitu (a tím možná i stabilitu) rozbijete.

Dejte si čas

Při povídání na dítě nijak nespěchejte. Doptejte se, na co potřebujete, ale vnímejte, zda už dítě není vašimi otázkami zahlceno. Zkuste se vyvarovat kázání o tom, co dítě mělo nebo nemělo udělat jinak („Vždyť víš, že se nemají posílat nahé fotky. Tak proč jsi to dělala?“).

Snažte se, aby Vaše pomoc nebyla nevyžádaná

Třeba Vás napadne minimálně deset věcí, které byste dítěti poradili. Mělo by změnit školu. Zavolat policii. Odhlásit se ze sociálních sítí. Také můžete mít velkou chuť okamžitě zasáhnout. Zavoláte mámě dítěte a pěkně od plic jí řeknete, jak se má k dítěti chovat. Kontaktujete kamaráda psychologa, který umí pracovat se sebepoškozováním, a dítě k němu ihned objednáte. Na policii vše nahlásíte Vy. Kromě zákonem stanovených nebo akutních případů (o kterých si napíšeme příště) však podobné akce nefungují. Tedy, nefungují tehdy, když s nimi dítě nesouhlasí či jsou nevhodně načasovány. Přestože to mohou být dobré (a když je dítě na rady nastavené, i užitečné) nápady.

Myslete i na sebe

Možná si říkáte, co je to za pitomou radu. Snažíte se pomoci někomu jinému, ne myslet na sebe. Zároveň je přirozené, že Vás to, co se od dítěte dozvíte, může nějak zasáhnout. Abyste byli schopni pomáhat dobře a účinně, je potřeba, abyste na to měli sílu a energii. Pokud byste to celé potřebovali s někým probrat, můžete anonymně volat na některou z linek důvěry pro dospělé (třeba na naši Rodičovskou linku, která se na témata spojená s dětmi zaměřuje).

Jak vést rozhovor s dítětem v náročné situaci? A dá se vůbec pokaždé udržet „tajemství“, když o to dítě prosí? To si řekneme v dalším díle KDYŽ SE TRÁPÍ DÍTĚ V MÉM BLÍZKÉM OKOLÍ – ROZHOVOR.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?