Linka bezpečí | Když se trápí dítě v mém blízkém okolí - rozhovor (2.díl)

Když se trápí dítě v mém blízkém okolí – rozhovor (2.díl)

V prvním článku jsme se zamýšleli nad tím, jak dítě oslovit, navázat s ním kontakt, jestliže jste si všimli, že ho něco trápí. Dočetli jste se, že bývá dobré dát dítěti dost času a prostoru, nespěchat s nevyžádanými radami a přistupovat k situaci s otevřeností, co uslyšíme a respektem, co dítě chce. Možná že právě teď nechce nic. Ani naše super promyšlené „dospělácké“ řešení. Co si s tím počít?

Ověřujte

V hovoru se opakovaně ujišťujte, že správně chápete, co dítě říká. Klidně svými slovy shrňte, jak sdělení dítěte rozumíte vy. Dejte dítěti možnost vás opravit, pokud jste něco pochopili jinak:

„Takže jestli to dobře chápu, ta holka se ti nabourala do profilu a rozeslala všem tvým přátelům urážlivé zprávy.“

„Ne, tak to nebylo. Ona si vytvořila svůj profil a teď píše, že je všechny pomlouvám.“

To není tvoje vina…

Nezlehčujte

Pokud chcete, aby se vám dítě neostýchalo svěřit, zkuste se vyvarovat zlehčování toho, co právě prožívá. I když vám se může zdát hádka s kamarádkou o to, kdo se s kým baví, banální, dítě to vnímá jinak. Ve snaze dítě uklidnit můžete snadno sklouznout třeba k evergreenům typu:

„Jsi mladá, za chvíli si na toho kluka ani nevzpomeneš“ nebo „Kluci přece nebrečí, tak se vzmuž!“.

Jenže ruku na srdce: když jsme byli ve věku dětí my, pomáhaly nám podobné věty? Měli jsme pocit, že nám ti moudří dospělí opravdu rozumí?

Komu to říct?

Je možné, že jste první člověk, kterému dítě o svém problému říká. Což je skvělé a váš první společný rozhovor (nebo i pár dalších) takto může klidně skončit. Dokud jde o vyslechnutí a povídání, můžete si vystačit sami (pokud není dítě ohroženo, příp. nemáte oznamovací povinnost). Možná však bude postupně užitečné s dítětem hledat i někoho, kdo mu může pomoci i s dalšími kroky při řešení problému.

U dětí je v mnoha situacích, např. při jednání s úřady, hledání psychologa, lékaře, potřeba zapojit jejich zákonné zástupce. Nenechte se odradit tím, že dítě hned na začátku řekne, že mámě s tátou to říkat nechce, že se bojí. Strach nemusí být z rodičů, ale z rozhovoru, který nejspíš nebude úplně příjemný, po něm se ale může znatelně ulevit a získat pro sebe tolik důležitou podporu.

Někdy problém plyne přímo z rodiny. I tehdy se snažte s dítětem najít někoho dospělého, kdo by dítě podpořil. Např. při rozhovoru s rodiči, při jednání s úřady nebo školou a podobně. Zde už to můžete být i vy. Dospělí někdy více poslouchají jiné dospělé než děti.

Vlastní nápady vám mohou připadat jako skvělá doporučení. Nabídněte je v pravou chvíli

Možná vás nějaké řešení napadlo už po vyslechnutí první věty dítěte. Možná vám situace připomněla něco, co jste jako děti také zažívali, něco vám zafungovalo, a tak to chcete dítěti nabídnout. Zastavte se chvíli.

Vy v kůži dítěte nejste. Třeba jste prožívali něco jiného než ono. Zajímejte se nejdříve o to, co chce udělat samo dítě. Zohledněte jeho nápady. Napadlo ho už něco? Co si o svých nápadech myslí? Jaké mají přínosy a nevýhody?

Ale možná dítě nic nenapadá. Pak mu můžete nabídnout, že mu řeknete, co napadlo vás. Zajímejte se, co si o jednotlivých možnostech myslí. Klidně i shrňte, jaké nápady v průběhu rozhovoru padly – od vás i od něj. Dokáže si dítě představit, že by něco z toho udělalo? A jak by to vypadalo? Má nějaký plán, kdy co udělá? Při tom všem pamatujte na to, že nejlepším odborníkem na problém je dítě samo. Vy můžete informovat, nabízet, podpořit… a respektovat, že na některé kroky ještě dítě nemusí být dost připraveno.

„Slibuju, že to dopadne dobře.“

Popravdě? Málokdy máte řešení v rukou pouze Vy. Nevíte, jak zareagují lidé v okolí dítěte, zda bude dítě vůbec schopné s nimi o tom mluvit, nemáte ucelený obrázek celé situace. Zkrátka většinou toho víte dost málo. Tím, že dítěti slíbíte něco, co se pak nesplní, mu dáváte jasný signál, že na vaše slovo není spoleh. A to i tehdy, když za to objektivně vůbec nemůžete nebo jste to nemohli ovlivnit. Slibujte tedy jen to, co víte, že můžete splnit. Například: „Slibuju, že si o tom s mámou promluvím, až odpoledne přijde.“

Nebojte se odkázat dál

Třeba jste právě zjistili, že problém dítěte je vážnější, než jste si mysleli. Nebo nevíte, jak máte reagovat, aby to bylo správné a dítěti to ještě více neublížilo. Tím, že dítěti předáte kontakt na nějaké odborné služby, jste neselhali. Naopak dokážete vyhodnotit, co zvládnete bezpečně sami a kde už může více pomoci někdo jiný. S tím, že vy můžete dítěti nabídnout, že se na vás může znovu obrátit.

A kam odkázat? Třeba na Linku bezpečí se dá volat nonstop, tedy kdykoli, kdy se dítě ocitne v nějaké pro něj náročné situaci. Při silné chuti se zabít se dá volat záchranná služba. Při akutním ohrožení od někoho jiného policie. Při problémech v rodině se může dítě obrátit na sociální pracovníky z oddělení sociálně právní ochrany dětí, zkráceně OSPOD, kteří po vyhodnocení situace v rodině mohou nabídnout další služby. Není to tedy o tom, že by dítě z rodiny museli odebrat. Při řešení potíží, které mají své hlubší příčiny, bývá užitečný psycholog. V některých případech i psychiatr.

Pozor na vlastní hranice

Ano, vím, že se opakuji. Že už minule jsem psala o tom, jak máte myslet na sebe. Zároveň mnoho obětavých lidí má sklony k tomu přehlížet to, že na nějaký problém už mu nestačí síly, čas nebo vědomosti.

Nenabízejte dítěti, že vám může kdykoli zavolat, když vás to za týden už bude neskutečně štvát, protože se chcete vyspat nebo řešíte i jiné věci. Od nonstop podpory jsou tu jiné služby (viz předchozí bod). Neřešte s dítětem hluboká rodinná traumata, která mohou dítě emočně hodně „rozhodit“ a vy nebudete vědět, jak to napravit. Je v pořádku znát a respektovat své hranice.

V posledním díle: Když se trápí dítě v mém blízkém okolí – aneb dá se (ne)udržet tajemství? se dotkneme poněkud ožehavého tématu: co dělat, když nás dítě prosí, abychom si vše nechali pro sebe, ale my víme, že to možná úplně nepůjde?

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání