Slyším tě i beze slov

Slovo krize v nás většinou vyvolává pocit aktivace, stresu, napětí a nutnosti rychlého řešení. A je to pochopitelné. O krizi nikdo nestojí, nikdo ji nechce, a často děláme všechno možné i nemožné pro to, aby nepřišla. A když už přijde, chceme se jí rychle zbavit. I to je přirozené. Bývá nám v ní těžko, smutno a nesnesitelně. Jsme v ní naprosto osamocení. A často to bolí.Na Lince bezpečí to víme. A víme také to, že je někdy potřeba dát prostor tomu, co se pro akutní krizi nemusí jevit úplně typickým. A tím je ticho.

Ticho jako průvodce

„Slyším tě, i když nic neříkáš. A je to v pořádku, mlčet se tady dá.“ Už když s klientem navazujeme kontakt, může nám ticho na druhé straně telefonu nebo chatu mnohé napovědět. Může být užitečným průvodcem v prvních minutách seznamování se s příběhem toho, kdo se na nás obrací. Jak s tichem naložíme, může zároveň rozhodnout o tom, jestli bude kontakt pokračovat, nebo bude ukončen ještě předtím, než vůbec začal. V každém případě je to signál, kdy bychom měli zpozornět. Ticho nám totiž může dávat zprávu o tom, že kontakt s klientem bude křehký. Po tichu často následuje bolestný příběh dítěte nebo dospívajícího, který zažil nebo zažívá něco, co nejde ani vyslovit, ani napsat. Dá se o tom jen mlčet.

Pasti ticha

Mlčení se automaticky nerovná prázdnotě. Ticho nám naopak mnohé napovídá. A to nejen o obsahu příběhu, ale i o tíze momentálního prožívání člověka, který se nám snaží svůj příběh předat. V takový okamžik bychom měli zpozornět, abychom se nechytili do jedné z pastí, které nám ticho nastraží.

Právě v takovou chvíli má naše mysl prostor na samovolné spouštění představ o klientově příběhu, které se nakonec nemusí se skutečností vůbec shodovat. Společně se zdrženlivými a nejistými projevy na straně klienta v nás naše představy můžou vyvolat fantazie, úzkost, vnitřní tlak nebo tendenci zachraňovat. Ucítíme potřebu něco říct, ticho vyplnit, sami se víc dozvědět. Chceme rychle pomoct, a tak se snadno stane, že hned převezmeme iniciativu... a ticho tak porušíme. Neuvědomíme si, že klientův tichý prostor svou aktivitou ohrozíme, a jeho odpovědí pak záhy může být věta „chat byl ukončen“ nebo pípnutí v telefonu značící zavěšení hovoru. Tím dostáváme zprávu, že ticho je třeba respektovat. Není bezdůvodné, chce nám něco říct.

Ticho nás někdy provází i nadále v průběhu hovoru s klientem. Udává směr a tempo. A když ho opravdu slyšíme, může nás společně s klientem zavést na místo, kde se s ním potkáme a zformulujeme do slov, to, co dříve nešlo. Pak lze v křehkém kontaktu obstát. Dostat se tam dá přes vlastní klid, trpělivost a ujišťování, že mlčet je opravdu v pořádku. Pouze tam můžeme začít otevřeně naslouchat a postupně skládat klientův příběh jako mozaiku, jejíž jednotlivé části slepujeme dohromady povzbuzováním: „Slyším, že je těžké začít mluvit. To tak někdy je. Jsem tady a máme čas. Můžeš začít, až ti to půjde.“

Můžeme si ticho dovolit?

Odmalička se učíme, že bychom měli být vidět a slyšet. Učíme se, jak správně a efektivně komunikovat ve škole, s nadřízenými, s klienty, rodinnými příslušníky a dalšími. Učíme se mluvit asertivně, empaticky a direktivně. Na pracovní místa se hledají lidé s „výbornými komunikačními znalostmi“. Rychle nabydeme dojmu, že pro ticho v dnešní době není prostor. S tichem přichází pocit klidu, prázdnoty, neaktivity a následně i otázka, jestli je tento stav vůbec žádoucí. Když mlčíme nebo nemáme co říct, neznamená to, že jsme selhali? A mlčíme jen ve chvíli, kdy nemáme co říct? Nebo se pro mlčení můžeme rozhodnout vědomě?

„Ticho může léčit a být novým začátkem. My to víme, a proto máme na Lince bezpečí na ticho čas.“

Odvaha a důvěra

Možná sami u sebe kvůli těmto zažitým představám ve chvílích vyplněných tichem zachytíme pocity strachu, nejistoty, pochyb. A lehko by se mohlo stát, že nás ovládnou, a to tolik potřebné ticho ukončí. Dokážeme být odvážní a ticho spolu s jeho „riziky“ unést? Neodejde klient, když „jen“ mlčíme? Neznejistí ho to? Nebude si myslet, že je jeho příběh tak těžký, že nás polekal, a my teď proto nemáme slov? Nebo naopak důvěrou v sílu mlčení klientovi zprostředkujeme svůj zájem o něj, o jeho příběh a prožívání? A možná jsme to právě my, kdo se odvahu a důvěru v tu chvíli učí od klienta, ve kterém může ticho vyvolat mnohem větší nejistotu než v nás.

Ticho jako řešení

V tichu je smíření a přijetí toho, co je. Ticho přichází v okamžiku, kdy přestáváme bojovat, být aktivní, nahněvaní. Někdy je řešením ve chvíli, kdy náš příběh ještě nejde dát do slov. Ticho nepřichází vždy jen před bouří. Může nastat i po ní. A může léčit, být novým začátkem. My to víme, a proto máme na Lince bezpečí na ticho čas. Hraje v naší práci nepostradatelnou roli a někdy stačí říct, že je v pořádku, že prostě je.

Publikováno 09/2025 v Psychologie dnes