Citlivost není slabost – ale kde leží hranice?

Vnímání, naslouchání, empatie a citlivost – dříve slova, se kterými jsme se setkali hlavně v dívčích románech. Dnes často skloňované pojmy, a zároveň praktiky, které se čím dál tím více dostávají do povědomí široké veřejnosti. V posledních letech se zvyšuje hladina stresu a nutnost dosáhnout dostatečně dobrých výsledků. Ve chvílích, kdy je toho na nás moc, si zasloužíme odpočinek, aby nás druzí vyslechli, abychom dostali pochopení. Co když se ale takové situace objevují častěji a častěji a začínáme se v celém procesu cyklit? Kde najít adekvátní hranicí mezi zdravým soucitem a sebelítostí, využívání péče od druhých a pěstování vlastní odolnosti?

Silné emoce nejsou slabost

Hodnoty empatie, pochopení a normalizace jsou v současné době vyzdvihovány více než kdy dříve. Na Lince bezpečí s nimi aktivně pracujeme během hovorů s klienty. Nerozlišujeme mezi žádoucími či nežádoucími emocemi nebo pozitivními či negativními. Jsou to zkrátka pocity, které jsou přirozenou lidskou reakcí na určité události a je v pořádku je mít.

Zkusili jste si někdy sami sobě dát pochopení v náročné situaci? Zkusili jste někdy normalizovat prožívání svých blízkých? Pokud ano, pak asi víte, že v těžkých chvílích je na místě cítit se špatně, dát si čas a prostor nebo si říct o podporu svým blízkým.

Je důležité porozumět vlastním emocím a naučit se přijímat jako přirozenou součást života. Jejich potlačování nás oslabuje a může působit problematicky na naše zdraví. Normalizace naopak vytváří vnitřní prostor pro růst a rozvoj odolnosti.

Můžeme to s pochopením přehnat?

Dávno víme, že součástí pohody a zdraví člověka není jen naše fyzická stránka ale i psychická. Nejen naše tělo, ale i mysl si zaslouží a potřebuje odpovídající péči. Jistě už jste se setkali s tvrzením, že dnešní děti a dospívající jsou hodně citliví a že je třeba klást důraz na odpovídající prostředí, ve kterém mohou zdravě vyrůstat. Hovoříme zejména o tom, aby měly prostor samy pro sebe, pro své emoce, aby se cítily vyslyšené.

Dle toho, co jsme si zatím pověděli jsou všechny emoce správné a v pořádku. Může mít ale toto učení i nějaký nežádoucí efekt na naše vyrovnávání se stresem a náročnými životními událostmi? Ano, může. Vše, co děláme by se mělo uplatňovat ve zdravé míře a pevnými však flexibilními hranicemi. To znamená, že i citlivost potřebuje určitý rámec a pokud dítě nenaučíme, jak se svými emocemi dále pracovat, ztratí se v nich.

Jak poznáme, že už je citlivosti moc?

Důležitým úkolem člověka, v jeho osobnostním vývoji, je schopnost přijetí, tzn. naučit se, mít se rádi takoví, jací jsme. Sebepřijetí by ale nemělo být vrcholem, nýbrž odrazovým můstkem pro náš další růst a rozvoj.

V životě se často potkáváme s nějak pro nás náročnými situacemi. Problém může nastat v momentě, kdy přestaneme hledat odpověď na to, „co s tím můžu dělat?“ Stejně jako jiné lidské dary i citlivost může být zneužita či nepochopena. Pokud ji nedoprovází dostatečná struktura a odpovědnost, stane se z ní past a zastaví se náš osobní růst.

Ve chvílích, kdy pozorujeme, sami u sebe či u našich blízkých, opakující se výmluvy na minulost, rodinu, školu, partnera apod., může se jednat o první varovný signál. Ačkoli je nutné brát tyto souvislosti v potaz, neměly by se stát v našich životech cyklickým a jediným odůvodněním.

Pro lepší představu…

Představme si mladou dospívající dívku. Již odmala si její matka všimla, že se jedná o vysoce citlivé dítě, a tak se snažila ji chránit před vším, co by ji mohlo rozrušit. Ať už se jednalo o školní besídku, nemusela tam chodit nebo dostala špatnou známku, to byl učitel nespravedlivý. Dívka tak nemusela nikdy čelit situacím, které by ji naučily zvládat stres a nepříjemné emoce.

Dnes odmítá prezentovat před třídou, jezdit na školní výlety apod., protože „je přeci citlivá“ a tyhle situace by mohly být příliš vyčerpávající. Každé oslovení a kritika jejího přístupu bere jako osobní útok. Odmítá hledat způsoby, jak se adaptovat a utvrzuje se v tom, že není možná změna a tím dochází k její stagnaci.

Odolnost vs tvrdost

Když se řekne odolnost, často se v našich myslích objeví související pojmy jako nezdolnost či tvrdost. Mohlo by se jednat o někoho, kdo všechno vydrží a nikdy se nehroutí. Skutečná odolnost ale netkví v tom být tvrdý jako kámen, nýbrž pružný jako strom, který se i za bouře a silného větru je schopný ohýbat, ale přesto nespadne. Nepředstavujte si člověka, co by nikdy nedělal chyby, naopak mohou často selhávat a procházet těžkými situacemi. Zároveň jsou ale schopni se poučit ze svých chyb, rychle se adaptovat a obnovit své zdraví.

Důležitou součástí je schopnost práce s emocemi. Odolný člověk je nepopírá ani nezametá pod koberec. Ne vždy se nám líbí, co nám život přináší, i přes to bychom se měli snažit s případnými ztrátami naučit žít a snažit se pochopit, co nám daná situace říká a přemýšlet, jak bychom to příště mohli udělat jinak.

Jak ji zdravě podpořit?

Naše pocity jsou dobrým učitelem, ale občas se z nich může stát zlý pán. Jsou přirozenou součástí našich životů, měli bychom si dovolit je pojmenovat a cítit. Odolnost se rodí hned v dalším kroku, kdy nezůstaneme nečině sedět, ale položíme si otázku: „Co bych teď potřebovala?“ „Co by mi teď mohlo pomoct?“

Jak už jsme si řekli, v životě nás potkávají náročné situace zklamání a ztrát. V takových chvílích nás může podržet vědomí hodnot, které nám dávají smysl – ať už by to byla rodina, přátelé, koníčky apod. Je důležité myslet na to, že i když je těžko, tak to neznamená, že to nemá smysl a že existují cesty, které nás dovedou k tomu, aby nám zase bylo lépe.

Nebojme se vykročit z komfortní zóny, právě zde začíná zóna učení, našich nových zkušeností a prostor pro chyby. Zkuste se někdy na nově příchozí situace podívat jako na výzvu, a ne jako problém či překážku.

Vzájemné vztahy jsou cestu k růstu

Výčet doporučení, jak pěstovat odolnost by mohl být daleko delší, toto je jen pár základních nápadů a každý si svou cestu odolnosti může vytvořit zcela po svém. V závěru je důležité zmínit, že je v pořádku být k sobě i k druhým citlivý a laskavý. Dovolit si, necítit se v pohodě, protože to k životu patří. Když na to nestačíme, říct si o podporu druhým. Odolnost roste ze vzájemných vztazích, v tom že máme někoho, o koho se můžeme opřít, komu věříme a kdo nás nebude soudit. Je v pořádku, si říct o pomoc, podporu a stejně tak ji nabídnout.

Život někdy není spravedlivý, ale i přesto má smysl. Je v pořádku plakat a dělat chyby, ale zároveň najít sílu, zvednout se a zkusit to ještě jednou. Být odolní se učíme celý život, není to závod, je důležité být k sobě trpěliví. Pokud se dostanete do situace, kdy si nebudete vědět rady, obraťte se na nás a zavolejte na naši Linku bezpečí nebo Rodičovskou linku.