Dneska už mě vážně štveš!

Bez ohledu na to, jak hluboce své děti milujeme, nás dovedou strašlivým způsobem vytočit a my vybuchneme. Jindy klidní a celkem příčetní dospělí se chovají tak, jak bychom to do nich neřekli.

Se vztekem jsme konfrontováni během rodičovství často. Frustrujících a náročných situací, kterým čelíme, není právě málo.

Malé miminko? Jak by se na něj mohl někdo zlobit?! A co když třeba tři hodiny v noci pláče, protože ho bolí bříško. Více nocí.  A unavení rodiče nosí a houpou… Nebo jsou děti nemocné. Možná snáz si to dokážeme představit u puberťáka, který jde otevřeně do konfliktu a má nafouklou pusu a protáčí oči.

Nevyspání, únava, starosti, přetížení a nedostatek času na sebe. Frustrace a doutnající vztek je tady.

Není vždy snadné vztek projevit

Pro některé rodiče je i tak těžké si připustit, že se na své dítě vůbec mohou zlobit a svůj vztek spíše potlačují. Přiznat  si, že mě moje dítě štve, to je někdy kumšt. Vztek je vnímaný jako nezvládnutá výchova …Jaký je to vlastně pocit?

Za prudkou zlostí se může skrývat velká a bolavá bezmoc. Ve chvílích vzteku se můžeme nepříjemně zblízka dívat do tváře vlastnímu selhání, pocitu nedokonalosti. Zjištění, že nemáme věci pod kontrolou, že jsme bezradní a frustrovaní. Věci nejdou tak, jak bychom si přáli.

A to je na tom opravdu těžké. Objevují se výčitky a pocity viny. Jsem špatná máma, když na děti křičím. Jsem špatný táta, když mám chuť vzteky házet věcmi. Selhali jsme, jdeme špatným příkladem.

Co může pomáhat?

Uvědomit si, že:

Vztek je jednou ze základních emocí a je tedy úplně v pořádku jej prožívat.

Vztek zažíváme všichni už od dětství. Generace dnešních rodičů má bohužel většinou zkušenost s výchovným přístupem, který vztek odmítá. „Hodné holčičky se nevztekají“. „Přijď za mnou, až se uklidníš“. Za dupání a válení na zemi nás zkrátka nikdo neocenil ba naopak. Tyto a další věty nám znějí v hlavě dodnes. I proto může být tak těžké přijmout, že vztek je tady a že  je potřeba s ním počítat.

Nejsem v tom sám, sama.

S těžko zvladatelným vztekem na své děti bojuje řada rodičů. Často se stejně provinilými pocity, že ostatní to zvládají určitě v klidu.

Čím víc o sebe pečuji, tím lépe své emoce zvládám. Včetně vzteku.

Sebepéče je základ všeho. Unavený,  vyčerpaný rodič nemá kapacitu své emoce dobře zvládat. Stejně tak jako unavené, hladové dítě. Opečujte se a dělejte to pravidelně. Vyplatí se vám to!

Být k sobě laskavá/ý a netrýznit sám sebe výčitkami svědomí.

Pocity viny nám nepomáhají konstruktivně znovu vykročit. Pokud se nám podaří vnímat vztek jako šanci něco změnit a naučit se spolu s naším dítětem dělat věci jinak a lépe, máme skoro vyhráno. Cílem není vztek neprožívat, ale najít bezpečný způsob vyjádření pro mě i moje děti. I v tom jim můžeme být hodně prospěšní, pokud se od nás takovou věc do života naučí.

Omluva.

Omluvte se, pokud váš vztek nadělal spoušť. Komunikujte s dětmi o tom, co se ve vás dělo, že vás mrzí, pokud jste reagovali nepřiměřeně. Upřímnou omluvu děti rozhodně ocení a je součástí partnerského jednání. Dokážou to pochopit, protože to samy také zažívají.

Podpora.

Při dlouhodobě nezvládnutém vzteku můžeme dítěti, které je slabší, ublížit. Proto je v pořádku vyhledat pomoc psychologa, když zjistíme, že si sami už lépe pomoci nedokážeme a že vztek ovládá nás, a ne my jeho.

Také Rodičovská linka přijímá hovory na toto téma. Ochotně s rodiči probíráme, jak z toho všeho ven, aby děti i rodiče cítili lépe.