Můj (před)školák mě „nevnímá“, co s tím?

Kdo by to neznal

Občas se bojíte, že ho/jí něco zajede, nebo spadne do výkopu, protože se moc nedívá kolem sebe. Rozlévá pití a drobí jídlo nad rámec běžného standardu ostatních dětí. Nechybí úrazy sobě i druhým, děti mohou působit nešikovně. Vyžadovaná rutina mu/jí uniká – pořád dokola musíte upozorňovat, opakovat, zvyšovat hlas a pochopitelně i ztrácet nervy. Tak nějak mohou působit nesoustředěné děti, se kterými se trochu hůř spolupracuje a rodiče umí svou duševní nepřítomností v kontaktu vytočit doběla.

Většinou je realita taková, že dítě není nesoustředěné. Je však silně zacílené na jednu konkrétní věc (ať už vnější nebo vnitřní) tak, že ostatní příchozí podněty prostě vypne. Může to dělat proto, že potřebuje na aktivity více času a okolí prostě nestačí, nebo je emočně něčím natolik zaměstnané, že na další věci nezbývá kapacita. Pro takové dítě bývá složité pozornost přesměrovat a věnovat se tomu, co je v situaci potřebné a dominantní (často jde spíš o potřeby rodiče, pedagoga než dítěte samotné). Někdy se tyto projevy objevují i u dětí, na které jsou vyvíjeny příliš velké nároky, kterým neumí dostát a utíkají tak před nimi a další požadavky už k sobě nepustí. Některé děti k tomu mají sklony větší než jiné.

Jak ale s takovým dítětem pracovat na jeho lepší orientaci v přítomnosti, na kontaktu a spolupráci? Podobné potíže se obvykle ukazují již v předškolním věku a s věkem se velmi často spíše zlepší. Velmi se vyplácí s dítětem být celou svou pozorností a pomáhat mu vnímat i sám sebe a své tělo. Předškolním dětem může pomoci kombinace oční kontakt, dostatek času a rituály.

Oční kontakt jako základ kotvení v přítomnosti

Pro vědomé zkontaktování dítěte můžete ustálit jednak nějaké slovo jako signál, který ke kontaktu povede a vzájemný pohled do očí. U menších dětí je třeba se k nim sehnout a vyhledat cíleně oční kontakt zároveň s dotykem. S mým synem máme zaužívané slovo „kontakt“, u kterého oba víme, že požadujeme, aby se na nás podíval a dal aktivně v reakci najevo, že slyší, co mu říkáme. Jednak se zvyšuje pravděpodobnost, že své sdělení dítěti po zkontaktování doručíte a také to pomůže Vaší tenzi, nebudete muset opakovat informace stokrát (hrách na stěnu), ale rovnou si s úlevou ověříte, že dítě vnímá a tím přejímá zodpovědnost za přijetí sdělení.

Ritualizované situace pomáhají

Čím víc situací budete mít ustálených, tím lépe pro vás i dítě. Jakmile bude vědět, že ráno jdou věci typicky po sobě, ulehčí mu to – nebude se muset rozhodovat. Můžete upozorňovat na ubíhající čas pomocí barevných značek na hodinách, dávat smluvená znamení, o kterých dítě ví, co znamenají. Odchody z domova i z hřiště pak budou snadnější, stejně tak čas před spaním, hygiena, jídlo by se mělo pomocí rituálů zjednodušit. Děti rutina a režim kotví a pomáhá se vpravit do dění bez dlouhého přemýšlení a prošlapávání již prošlapaných cest. Předškolák tedy ví, že před obědem na signál „oběd“ chystá prostírání a příbory, školák ví, že při signálu „aktovka“ donese na kuchyňskou linku krabičku na svačinu a vodu, nebo „myčka“ vyskládá čisté nádobí do skříněk. Aby to děti více bavilo, cítily se zapojeny a vzaty do řešení, vymýšlejte spolu s nimi, jak jejich úkoly a rutina bude vypadat a nešetřete obdivem, když se jim daří takto alespoň částečně fungovat.

Dostatek času je klíčový

Pochopitelně krizové momenty vznikají častěji pod časovým tlakem, proto je na nás rodičích, abychom co nejvíce hlídali, že máme na vše dostatek času. Můžeme děti učit čas využívat průběžně a nenechávat vše na poslední chvíli pomocí rozdělování činností na malé zvládnutelné úseky. A neměli bychom nikdy zapomínat na to, že dítě tohoto typu potřebuje samozřejmě kromě naší laskavosti a shovívavosti k různým přešlapům a chybám také dostatečný čas pro sebe, na volnou hru, kdy může úplně vypnout a nemusí šetřit energii na přepínání mezi činnostmi a požadavky a může se odreagovat a nabrat sílu.