Nechce se vaše dítě kamarádit?

Nedávno jsem dostala otázku: „Co mám dělat, když se se mnou chce bavit spolužačka, o kterou já moc nestojím?“. Zdánlivě žádná náročná životní situace, ale nejen malým školákům dokáže znepříjemnit život. Přemýšlejí, jak citlivě spolužačku odmítnout, aby ji nezranili, aby proti sobě nestrhli její nevraživost, aby si tím proti sobě nepopudili další děti,… a rázem je z toho pěkná polízanice. Co s tím?

Nabízí se více variant:

• Mluvit o tom, co cítím. Nezraňovat druhého tím, že mu budu říkat, jaký je hrozný a proč se s ním nechci bavit. Můžu upřímně říct, že právě teď si rozumím více s někým jiným. Nemůžu tedy slíbit, že se hned začnu bavit jen s ní. Můžu jí ale nabídnout prostor, který by mohl být náš společný, pokud to tak cítím.
• Citlivě se vymezit, že se s ní bavit nechci. Někdy to zafunguje. Někdy je potřeba se obrnit hroší kůží a vydržet kamarádčiny výpady. Někdy v tom mohou být oporou další kamarádi. Mohou se za nás i postavit, spolužačce to vysvětlit. Pomoci může i někdo z učitelů.
• Můžu se přetvařovat a dělat, že s ní kamarádím. Nejspíš z toho nakonec ale nebudeme šťastná asi ani jedna, protože to nebude autentické. Spolužačka to pravděpodobně vycítí, bude se tím trápit a mně v tom nebude příjemně.

Mějme na paměti, že máme právo volby – je jen na nás, s kým se chceme bavit. Je přirozené, že s někým si prostě jsme a s někým nejsme sympatičtí. Přátelství nejde vynutit, na to jsou potřeba dva. A když jeden z nějakého důvodu nechce, měl by to ten druhý respektovat. Jinak by to už nebylo přátelství, ale vynucený vztah násilím, manipulací, vydíráním… a to už nejde mluvit o přátelství.