Linka bezpečí | Podpora sourozeneckých vztahů: rozdělování pozornosti.

Podpora sourozeneckých vztahů: rozdělování pozornosti.

V další sérii článků zaměřených na vztahy ve vícedětných rodinách bych se chtěla věnovat účinným rodičovským strategiím, které napomáhají dobrým sourozeneckým vztahům. Pozitivní vztah mezi sourozenci totiž není samozřejmostí, ale vytváří se postupně a přístup rodičů při tom hraje důležitou roli.

Argument – je to přece tvůj brácha (tvoje ségra)! – u dětí příliš nezabírá, zejména u malých dětí je to slovo bez konkrétního významu a naplní se obsahem teprve v budoucnu. Dobré vztahy mezi sourozenci vznikají především při splnění určitých podmínek a těmi jsou: přiměřené a pro děti srozumitelné rozdělování pozornosti, pocit přijetí a schopnost dětí vzájemně si porozumět. Důležitý je také přístup rodičů k řešení konfliktů mezi dětmi.

Rozdíly ve schopnosti a potřebě dětí získávat pozornost

Schopnost dětí získávat si pozornost bývá odlišná a pohybuje se na škále od jasného uzurpování po nesmělé náznaky zájmu o kontakt. Některé děti se rády předvádějí, jiné spíše čekají, až si jich někdo všimne (občas marně). Některé děti jsou výřečné a svoje nápady a zážitky umí bez problémů sdílet, jiné potřebují více času a prostoru, aby se rozpovídaly. Některé ke své hře stále vyžadují pozornost rodičů, jiné si rády hrají samy a zdá se, že k tomu nikoho nepotřebují. Některé potřebují pomoc rodičů ke každému běžnému úkonu (oblékání, příprava věcí do školy atd.), jiné jsou velmi samostatné.

Máme-li doma takovou „kombinaci“ dětí, přináší to určitá rizika. V projevech zdrženlivé a pomalejší, ve hře soběstačné a v běžných úkonech samostatné děti jsou z hlediska získání pozornosti rodičů v nevýhodě – v situacích, kdy jsou všichni spolu, bývají převálcovány komunikačně zdatnějším sourozencem, jejich samostatnost bývá brána jako samozřejmost a rodiče jsou často vlastně rádi, že se o ně nemusí starat, když to druhé je tak náročné. I ony však potřebují pozornost, zájem a třeba i ocenění, potvrzení toho, že je rodiče vnímají a zajímají se o ně. Pokud se to neděje, snadno mohou nabýt dojmu, že jejich v tomto směru úspěšnější sourozenec je pro rodiče důležitější.

Přiměřené a srozumitelné rozdělování pozornosti

Je jasné, že rodiče nemohou svou pozornost vždy rozdělovat stejným dílem a uspokojit každé dítě hned a vždy. Svoji roli hraje věk i konkrétní situace. Rodiče průběžně vyhodnocují, co je zrovna důležitější nebo spravedlivé, a podle toho se rozhodují, kterému dítěti se v dané chvíli budou věnovat a které bude muset počkat. Děti by tomu však měly rozumět, zejména ve chvíli, kdy o pozornost usilují současně. K tomu potřebují jasnou informaci.

V řadě rodin jsou děti, které větší míru pozornosti skutečně potřebují, a to dlouhodobě, např. děti s ADHD, zdravotně postižené či závažně nemocné. I zde je třeba, aby děti rozuměly, proč se rodiče jejich sourozenci tolik věnují, proč maminka týdny není doma a je s bratříčkem v nemocnici. Důležité je, že i velmi hodné, samostatné a chápavé děti v takové situaci potřebují velkou podporu, aby tomu rozuměly a takto obtížnou situaci přijaly. Vybavuji si ze své praxe dvě zcela funkční rodiny, kde se u jednoho z dětí v období dospívání objevily krádeže a lhaní.  V obou případech bylo v rodinné anamnéze závažné onemocnění sourozence spojené s dlouhodobou hospitalizací v době, kdy tyto děti byly v předškolním věku.

Další situací, která může být pro děti nesrozumitelná a pro jejich vzájemný vztah i jejich další vývoj riziková, je dávání přednosti některému z dětí, případně  opomíjení některého z nich. Někdy se to děje vědomě a záměrně, a tady asi žádný apel nepomůže, často  je to ale nevědomé, pouze na základě odlišností – různé nadání pro sport, pro hudbu, pro porozumění atd. Vzpomínám si na jednu maminku, která byla přesvědčena, že její holčička je šikovnější a nadanější než její bratr dvojče. K prohlížení knížky, ke hře a k dalším aktivitám zvala zásadně pouze holčičku. Byla velmi překvapená, když jsem jí to na videu ukázala – vůbec si to neuvědomovala..

Ještě bych chtěla poznamenat, že pro všechny děti je skvělé, když alespoň občas mají některého z rodičů jenom samy pro sebe.

Modelový příklad 1.

Adélka dokončila hezký obrázek a běží s ním za maminkou, která právě přebaluje hladového Péťu. Chce, aby se na něj maminka za každou cenu podívala. Reakce v takové situaci bývají různé – maminka nereaguje nebo na ni vyjede: „Copak nevidíš, že přebaluju Péťu?!, Ty chceš vždycky všechno hned a je ti jedno, že Péťa pláče!. Také se může na obrázek zběžně podívat a poznamenat: „Pěkný, šikulka“.  To možná Adélku částečně uspokojí, nicméně s uklidněným Péťou, přisátým k prsu nebo lahvičce, by měla maminka víc klidu a prostoru, aby si obrázek opravdu důkladně prohlédla a s Adélkou si o něm popovídala. Stačilo jen klidně a laskavě Adélce sdělit, že teď musí chvíli počkat, protože musí přebalit plačícího Péťu a dát mu najíst.

Modelový příklad 2.

Maminka vyzvedává děti z družiny. Adélka je u mámy první a začíná něco vyprávět. Přibíhá Péťa, i on má něco důležitého a už z dálky to křičí. Obě děti najednou maminka nepobere, není to situace, které je dobré dát volný průběh. Možná je Péťa jenom razantnější a průbojnější, pak by taková (často se opakující) situace měla mít svá pravidla a Péťa dostane jasnou informaci: „Poslechnu si to, ale teď mi začala něco vyprávět Adélka. Možná je ale Péťa rozčílený, něco nepěkného se mu stalo, potřebuje prostor co nejdřív, a pak je to Adélka, kdo bude muset počkat. Ale i ona by tomu měla rozumět: „Počkej, Adélko, Péťovi se asi něco stalo! Potom mi to dovyprávíš“.

Už roky pracuji s rodiči a stále znovu vidím, jak je právě tohle pro ně obtížné. Často se zlobí na své děti, že je svou netrpělivostí a soupeřením přivádějí do úzkých, jako by očekávali, že děti jsou schopny vyhodnotit situaci a čtyřletá Adélka řekne: „Aha, vidím, že Péťa pláče, tak já chvíli počkám. A šestiletý Péťa řekne: „Promiň, Adélko, nevšiml jsem si, že už jsi začala mamince něco vyprávět! Pochopení dětí, že rodiče musí svoji pozornost rozdělovat, že nemohou mít všechno hned, tedy v podstatě ohleduplnost jako důležitá sociální dovednost, je nejspíš jedním z cílů výchovy mnoha rodičů, ale cesta k ní je dlouhá a klopotná a vede právě přes jasné informace, pravidla a vlídné usměrňování. Děti se s tím nemusí smířit a dál dorážejí, to ovšem neznamená, že to je neúčinná strategie. Nedovedu si představit, že by tuhle dovednost získaly jiným způsobem. Prostě je to učíme a výsledek nebude hned. To bychom od dětí i od sebe očekávali příliš.

Komfort rodičů

Je zde ještě jedna rovina, a tou je komfort rodičů při zvládání podobných situací. Aby se rodiče mohli v klidu věnovat dětem, jak to zrovna potřebují, je důležité, aby si pro to vytvořili podmínky.  Rodiče se nemohou rozkrájet, zejména když dětí je víc a povinností je někdy až nad hlavu. Jasná informace, vlídné usměrňování a také zavádění určitých pravidel složité situace zpřehledňují a zklidňují – jak pro děti, tak i pro ně. Umožňují mít je pod kontrolou. Rozdíly mezi dětmi, jejich soupeření a konflikty a jejich naléhavost jsou přirozené, když jsou rodiče v jejich vleku, vzájemným vztahům mezi dětmi, ale ani náladě rodičů  to nepomůže – většinou  zbude někdo nespokojený. Při usměrňování je pak důležité, aby je děti nevnímaly jako odmítnutí, a cítily se přijaté a pochopené. O tom ale zase někdy příště.

Neváhejte se poradit na Rodičovské linceVěděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání