Resilience (odolnost), aneb jak zvládat těžké situace

A ne náhodou. Naděje a vděčnost totiž ovlivňují naši centrální nervovou soustavu. Obě tyto emoce jsou neurologicky „léčivé“, fungují jako přirozené neuroregulátory. Pomáhají obnovit rovnováhu v nervové soustavě a jsou významnými pilíři resilience a klíčovými složkami pozitivní psychologie. Pozitivní psychologie je základem resilience. Resilience tvoří základ spokojeného vyrovnaného vědomého života v souladu se svými hodnotami a sebou samými. Resilience nám dává jistotu a poznání, ať již do našeho života vstoupí cokoliv, ustojíme to. Možná nyní nevíme jak a prožíváme obavy, nevidíme řešení, ale nepochybujeme o tom, že jej postupně nalezneme nebo zkrátka přijde samo. Na nás je trpělivě vydržet, čekat a jít mezitím dál. Tichá, vnitřní, pevná, a přitom laskavá síla, která nám s pokorou a nadějí pomůže přestát období, kdy ani nic jiného, než čekat, až přijdou lepší dny, nezbývá.

Co je to resilience a jak vypadá?

Resilience neboli odolnost je označení pro psychickou houževnatost, nezdolnost, schopnost vyrovnat se s „ranami osudu“, dobře žít a jednat jim navzdory. Je to schopnost zvládat životní těžkosti, obnovovat rovnováhu a jít dál, často s novými zkušenostmi, silou a moudrostí

Resilience neznamená být neporazitelný. Naopak, resilience se často rodí právě v křehkosti, bolesti a pochybnostech. Je to schopnost znovu se postavit, přizpůsobit se změnám, unést ztráty, a přesto si uchovat naději a víru, že má smysl jít dál. Resilience není jednorázová dovednost. Není to štít, který si nasadíme a všechno od nás odrazí. Je to pružnost, schopnost ohnout se, ale nezlomit. Vrátit se zpátky do svého středu. Znovu najít světlo i tam, kde bylo dlouho šero či dokonce tma.

Často si ji ani neuvědomujeme, dokud nás nepostihne krize. A tehdy zjistíme, že máme víc sil, než jsme si mysleli. Resilience není o dokonalosti. Je o lidskosti, laskavosti, a především o trpělivosti. O schopnosti unést zklamání, frustraci, smutek a přitom neztratit sami sebe. O odvaze říci si o pomoc, když ji potřebujeme. O malých krocích, které nás vrací zpět k sobě. Resilience není cílová meta, je cesta. Učí nás nelpět na jistotách, ale důvěřovat. Akceptovat, že jedinou jistotou v životě je nejistota. A jediným efektivním a užitečným způsobem, jak spokojeně žít, je umět na životní změny flexibilně reagovat, kreativně hledat řešení. Ukazuje nám, že i bolest může být branou k hlubšímu porozumění sobě i druhým. Dává nám možnost růst, aniž bychom popírali, že něco bolí.

Dostali jsme ji od sudiček do vínku všichni

Je resilience vrozená? Existuje na resilienci gen? Pokud si myslíte, že takovou schopnost nemáte, mýlíte se. Resilienci totiž máme uvnitř sebe všichni. Jen každý z nás má míru resilience, schopnosti řešit nepříznivé životní situace, různou. A stejně tak má u každého jinou podobu. U někoho je tichá a nenápadná, u jiného odvážná a bojovná, ale intenzitu má v obou případech stejně silnou a efektivní. Může být jemná i silná. Mlčenlivá i hrdá. U každého z nás vypadá jinak – a právě v tom je její krása, rozmanitost a inspirace. Žádný gen, díky němuž bychom resilienci zdědili, neexistuje. Z toho vyplývá dobrá zpráva. Každý si resilienci může osvojit. Jejím základem je již zmíněná pozitivní psychologie a tu se lze naučit.

Vše začíná již v dětství

V dětství resilienci přirozeně rozvíjíme, když zažíváme bezpečné vztahy, laskavé vedení, možnost dělat chyby i prostor pro růst. V dospělosti resilienci můžeme dál posilovat, objevovat její různé podoby a učit se čerpat ze svých vnitřních i vnějších zdrojů. Je to schopnost, kterou lze rozvíjet jemně, trpělivě, laskavě. Rozvíjením resilience si vytváříme vnitřní prostor, ze kterého může vyrůst síla, laskavost i odvaha žít.

Jak se resilience buduje?

Čím se buduje resilience? Trpělivostí. Tím, že často nedosáhneme toho, co chceme hned. Tím, že vydržíme horší časy. Resilience je akceptace přirozeného rytmu života. Život je sinusoida, jízda na horské dráze, jednou dole, jednou nahoře. A jsme-li nahoře, zákonitě budeme opět někdy dole. Což ale také zcela jistě znamená, že dole nebudeme navždy, že zase budeme nahoře. Resilience je o schopnosti vydržet špatné období. Je třeba přijmout tento rytmus jako fakt, neměnný přírodní zákon, přirozenou součást života. Ne vždy je třeba proti tomu něco dělat. Někdy stačí i jen vyčkat, a to samo o sobě je dost. Život totiž není a nemá být o tom být neustále v pohybu. Ale právě o schopnosti zastavit se a unést nepříjemno v klidu a trpělivě, než odezní.

Uvědomit si, že čím více zvládacích strategií (víra, hodnoty, vlastní emoce, vědomí si vlastních interních a externích zdrojů) máme, tím snáze horší dny či období zvládneme. Jednou ze strategií je také umět počkat. Resilience říká: „Nemusíš se hned rvát, zabíjet, sebepoškozovat, stačí vydržet, v tichu sedět, ono to přejde.“ Ukázat, že ať se objeví jakýkoliv problém, strategie na jeho zvládnutí existují. A že zkrátka vždy lze najít řešení!

Pokud chceme, aby tělo a duše náročné chvíle ustály, musíme se o ně pravidelně starat

Nezbytnou součástí resilience je i tzv. selfcare, tedy sebepéče, vědomá péče o vlastní fyzické, emocionální a duševní zdraví. Jde o aktivity a praktiky, které vedou ke zlepšení nebo udržení celkové pohody. Naše tělo je náš nástroj (spánek, strava, pohyb) a musíme se nejprve postarat o sebe, abychom fungovali a mohli čelit situacím.

Při budování a rozvíjení resilience podporujme uvědomění si, co jsme v minulosti zvládli. A k uvědomění faktu, že tyto vlastnosti, které nám to pomohly zvládnout, máme i dnes a můžeme je kdykoliv použít. Nikam nezmizely.

Tři cesty na rozcestí - tři fáze resilience

Resilience má několik fází, které odpovídají vnitřní cestě k ní. V literatuře se setkáte nejčastěji s dělením na 3 – 5 fází. Fáze resilience popisují proces, kterým se vyrovnáváme s nepříznivými událostmi nebo výzvami.

Reakce na náročnou situaci, šok, ztráta rovnováhy, akutní fáze, bolest a nejistota. Neurobiologický základ: aktivace přežití.

1. fáze – otřes
2. fáze – adaptace/integrace
3. Fáze hledání rovnováhy, začínající adaptace, růst.
   Neurobiologický základ: obnovení rovnováhy a začátek neuroplasticity.
4. fáze – rozkvět a udržení síly
5. Fáze vnitřního růstu, smysluplnosti, změny hodnot, zakotvení.
   Neurobiologický základ: integrace, růst a reorganizace mozku.

Resilience je jako semínko. Možná je skryté hluboko v zemi, možná už klíčí. Třeba se probouzí ve chvílích, kdy to nejméně čekáme. Připomínejme si, že i v těžkých chvílích v sobě máme světlo, které může znovu vzplanout. Vše, co potřebujeme, už je v nás. Je to schopnost, kterou lze rozvíjet, jemně, trpělivě, laskavě. Zaměřme se na cestu zpět k sobě, ke své vnitřní síle a pokoji. Kráčejme touto cestou vědomě a se srdcem otevřeným životu.