Vztek na dítě

Bez ohledu na to, jak hluboce své děti milujeme, dovedou nás občas strašlivým způsobem vytočit a my, ač jindy klidní, vybuchneme.

Se vztekem jsme konfrontováni během rodičovství často. Frustrujících a náročných situací, kterým čelíme, není právě málo.

Malé miminko? Jak by se na něj mohl někdo zlobit?! A co když třeba tři hodiny v noci pláče, protože ho bolí bříško, rostou zoubky. Více nocí. A unavení rodiče nosí a houpou… Nebo jsou děti nemocné. Možná snáz si to dokážeme představit u puberťáka, který jde otevřeně do konfliktu a má nafouklou pusu a protáčí oči.

Nevyspání, únava, starosti, přetížení, frustrace, bezmoc a nedostatek času na sebe. Výsledek? Doutnající vztek je tady.

Není vždy snadné vztek projevit

Pro některé rodiče je i tak těžké si připustit, že se na své dítě vůbec mohou zlobit a svůj vztek spíše potlačují. Přiznat si, že mě moje dítě štve, to je někdy kumšt. Vztek je vnímaný jako nezvládnutá výchova … jaký je to vlastně pocit?

Za prudkou zlostí se může skrývat velká a bolavá bezmoc. Ve chvílích vzteku se můžeme nepříjemně zblízka dívat do tváře vlastnímu selhání, pocitu nedokonalosti. Zjištění, že nemáme věci pod kontrolou, že jsme bezradní a frustrovaní. Věci nejdou tak, jak bychom si přáli.

Za to je na tom opravdu těžké. Objevují se výčitky a pocity viny. Jsem špatná máma, když na děti křičím. Jsem špatný táta, když mám chuť vzteky házet věcmi. Selhali jsme, jdeme špatným příkladem.

Co může pomoci?

Uvědomit si, že:

Vztek je jednou ze základních emocí a je tedy úplně přirozené jej prožívat.

Vztek zažíváme všichni už od dětství. Generace dnešních rodičů má bohužel většinou zkušenost s výchovným přístupem, který vztek odmítá. „Hodné holčičky se nevztekají“. „Přijď za mnou, až se uklidníš“. Za dupání a válení na zemi nás zkrátka nikdo neocenil ba naopak. Tyto a další věty nám znějí v hlavě dodnes. I proto může být tak těžké přijmout, že vztek je tady a že je potřeba s ním počítat.

Nejsem v tom sama/sám.

S těžko zvladatelným vztekem na své děti bojuje řada rodičů. Často se stejně provinilými pocity, že ostatní to zvládají určitě v klidu.

Čím víc o sebe pečuji, tím lépe své emoce zvládám. Včetně vzteku.

Sebepéče je základ všeho. Unavený, vyčerpaný rodič nemá kapacitu své emoce dobře zvládat. Stejně tak jako unavené, hladové dítě. Opečujte se a dělejte to pravidelně. Vyplatí se vám to!

Být k sobě laskavá/ý a netrýznit se výčitkami svědomí.

Pocity viny nám nepomáhají konstruktivně znovu vykročit. Pokud se nám podaří vnímat vztek jako šanci něco změnit a naučit se spolu s naším dítětem dělat věci jinak a lépe, máme skoro vyhráno. Cílem není vztek neprožívat, ale najít bezpečný způsob vyjádření pro mě i moje děti. I v tom jim můžeme být hodně prospěšní, pokud se od nás takovou věc do života naučí.

Omluva.

Omluvte se, pokud váš vztek nadělal spoušť. Komunikujte s dětmi o tom, co se ve vás dělo, že vás mrzí, pokud jste reagovali nepřiměřeně. Upřímnou omluvu děti rozhodně ocení a je součástí partnerského jednání. Dokážou to pochopit, protože to samy také zažívají. A dáváte tím dítěti dobrý příklad do života.

Podpora.

Při dlouhodobě nezvládnutém vzteku můžeme dítěti, které je slabší, ublížit. Proto je v pořádku vyhledat pomoc psychologa, když zjistíme, že si sami už lépe pomoci nedokážeme a že vztek ovládá nás, a ne my jeho.

Téma je možné probrat i na Rodičovské lince 606 021 02 . Společně můžeme hledat, co pomůže vaší rodině, aby vztek neohrožoval vztah s dítětem.