Linka bezpečí | Prosím nepiš mi, když se řízneš

Prosím nepiš mi, když se řízneš

Není to tak dávno, co jsme se děsili, že našemu dítěti přistane na mobilu takzvaný „dick pick“. Možná bychom se ale divili, co mají děti ve svých schránkách dnes. Otevírám e-mail v E-mailové poradně Linky bezpečí a začíná můj pracovní den. Vím, že se mohu téměř spolehnout, že několik psaní bude také o sebepoškozování nebo se v něm toto téma objeví, a to hned v různých podobách.

Jednou z nich je právě sdílení fotek nebo jiného obsahu se sebepoškozováním s kamarádkou nebo přáteli. Ten, kdo takovou zprávu dostane se stává třeba i nechtěně součástí aktu sebepoškozování a má to na něj pochopitelně také určitý vliv. Například:

  • Dostává se do role „vrby“, což může samo o sobě přinášet úlevu pisateli, ale příjemci to může působit zátěž.
  • Nebo se objevuje obava o zdraví a psychiku blízkého.
  • Dostavit se také může pocit opovržení nebo dokonce odpor, ale přátelství leckdy brání jednoznačně kamaráda odmítnout.
  • Obsah zpráv může dokonce stupňovat vlastní úzkost, která může vést – v horším případě – také k nápodobě.
  • Paradoxně ale může dítě, které se vrbou stalo, zažívat i polichocení, že se mu blízký svěřil…

Docela mix pocitů, nemyslíte? Tak si pojďme ujasnit, o co v tom jde a jak si s tím poradit.

Kdo posílá a kdo se dívá?

Představte si například skupinu kamarádek, z nichž se jedna sebepoškozuje. Ta pak okruhu svých blízkých přítelkyň pravidelně zasílá fotky svých zranění s popisem, jak jí je a od ostatních tím může získat pozornost nebo péči, které se jí jinde nedostává. Reakce ve smyslu „ty jsi chudáček, to je hrůza“ mohou dívce sytit hladová místa a zaplnit touhu po blízkosti a dopřát jí pocit, že se o ni někdo zajímá.

Může se také například jednat o veřejný profil, kde, řekněme, patnáctiletý chlapec, pravidelně postuje obrázky svého sebe-ubližování nebo myšlenky s ním spojené. Opět se může jednat o touhu po pozornosti, ale fotky mohou ukrývat i volání o pomoc. Takové volání může být cílem sdílení fotek nebo textových příspěvků, kdy chlapec doufá, že si toho všimne někdo, koho napadne podat pomocnou ruku. Takové jednání může být i na nevědomé úrovni.

Začarovaný kruh

Přestat může být velmi těžké. To platí i pro důvěrníky, kteří jsou jednání svědky. Těžké může být přestat je sledovat nebo odpovídat. Riziko důvěrníků spočívá i v nápodobě, následování příkladu. I když nikdo nepochybuje o tom, že sebepoškozování řadíme mezi aktivity nebezpečné a návykové, pravda je, že bohužel krátkodobě funguje. Bezprostředně po poranění může dítě vnímat úlevu. To, že z dlouhodobého hlediska se věci zhoršují, nemusí být v danou chvíli důležité. Podstatné je pouze tady a teď. Některé děti tedy vyzkouší sebepoškozování ze zvědavosti, jiné v něm vidí naději na řešení vlastních aktuálních starostí. A fenomén se raketově šíří.

Nastavit si hranici

Je dobré si uvědomit, že pokud nám takové zprávy nedělají dobře, nemusíme se na ně dívat, číst je, odepisovat. Je zcela v pořádku nastavit si hranice a říct „ne“ kamarádce, která píše, že už „to“ zase udělala.

„Prosím, nepiš mi, když se řízneš. Nedělá mi to dobře.“ I tak může znít nastavení hranice v komunikaci s někým, kdo si ubližuje. Není ani povinnost reagovat na zprávy hned: „Odepíšu ráno“ nebo až budu chtít… „Řekni to vašim. Nedokážu ti pomoct.“ Posilovat chování v zájmu svého psychického zdraví a nastavování hranic je jedna z dovedností, kterou dítě může využívat po celý život. Tím si také posiluje vlastní sebehodnotu.

Porušit tajemství

V podobných situacích příjemce někdy svazuje tajemství. Pokud to zasahuje do psychického rozpoložení dítěte, je jednoduše v pořádku a na místě svěřit se rodičům, a to i když se dívka nebo chlapec dříve zavázal slibem, že tajemství nevynese:

„Je pro mě těžký vidět, jak se trápíš. Už to dýl nevydržím. Chci si o tom promluvit s našima. Píšu ti to, abys o tom věděla.“

Ano, chce to odvahu a pro děti může být toto obzvlášť těžké. Chtějí být přijímáni ve vztazích a kolektivu a takové odmítnutí tomu nemusí zrovna přispět. Proto je rodičovská / dospělácká podpora velmi potřeba a podobná zpráva se dá napsat společně nebo i zpětně.

Příjemce by měl vědět, že on není odpovědný za to, že si jeho kamarád nebo kamarádka ubližuje. Nemusí za každou cenu sloužit jako vrba nebo odkladiště tenze. Nemusí ani vyjadřovat empatii nebo lítost, pokud to tak necítí.

Svěřit se

Pomáhat kamarádovi se sebepoškozováním může být vyčerpávající a stresové a není na dětech, aby takovou situaci vyřešily. Opět platí, že svěřit se někomu dospělému je i zde základ úspěchu. Dospělá osoba má přeci jen více možností, co může udělat, zároveň může sloužit i jako podpora pro dítě, které je pomocí kamarádovi nadměrně zatíženo.

Co pro sebe může dítě udělat, když se sebepoškozuje?

Pomoc existuje. Dítě například může vyhledat dospělou osobu, které důvěřuje, a může se se vším svěřit. Lze vyzkoušet úlevové techniky nebo využít bezplatných aplikací, které nabízejí pomoc se zvládáním nutkavé touhy po ublížení si (takovou podporu nabízí například Nepanikař). Děti mohou vytočit číslo Linky bezpečí (116 111), nebo kontaktovat dětská krizová centra. Velmi vhodná je pak odborná pomoc, tedy podpora dětského psychologa, psychiatra nebo psychoterapeuta. Inspirovat se lze na této mapě pomoci.

 

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání