Jak může i šťastné dětství a dospívání vychovat nejistého člověka?

Exkurze do dětské duše

Nechte se vtáhnout do následujících situací. Zaměřte se na to, jak by Vám bylo v roli dítěte:

„Dej bačkory do skříňky! Podívej se, jak máš špinavé boty. Koukej na cestu. Jak to jdeš? Ty fakt nějak divně chodíš. Pozdrav víc nahlas. Ne, tohle dělat k večeři nebudeme. Jak se to tváříš?…“

Od neustálého peskování jsem unavená. Jako by na mně nezáleželo. Asi jsem fakt nějaká divná, když mi to máma říká. Chtěla bych tátovi připravit něco hezkého, než se vrátí z práce. Přemýšlím, jestli ten obrázek bude takový, jaký by si přál. Vlastně nevím, jaký by ho chtěl. Půjdu se zeptat mámy. Říká, že kreslit neumím, prý mu mám něco vystřihnout.

„Soustřeď se, tohle je životně důležitá zkouška.“ říká máma, když prochází okolo. „Nesmím udělat chybu, nesmím udělat chybu.“ opakuje hlas v mé hlavě. Nedovoluje mi začít. Teď nejsem dost připravená. Možná až zítra. Jo, zítra budu lépe připravená. Co když to ale nebude stačit. Ach jo. Je mi těžko. Co když se to nepodaří perfektně. Co si o mně lidé pomyslí. Neuspěju, nemá cenu to zkoušet.

… je to stejné jako s tím prádlem. Máma mě ho nikdy nenechala složit, protože by to nebylo dost rovné, dost úhledné, dost dobré. Nabízela jsem jí, že pomůžu, říkala mi vždycky jen „běž si hrát, já tu práci udělám sama“. Tak moc jsem chtěla pomoct. Máma má pravdu, asi bych to fakt neudělala dobře. Rozhodně ne tak, jak to dokáže ona. Nic nezvládnu, jsem nemehlo.

Co stojí za tím, že se necítíme dost dobrými

Pokud je okolí během růstu dítěte velmi kritické, pak se zákonitě musí dostavit vnitřní pocit nedostatečnosti. Dětství a dospívání může být šťastné a přesto může vychovat nejistého člověka. Nevyřčené poznámky kritiky, které jsou zjevné z pohledu, povzdechu, z gesta, mají podobnou škodlivou sílu jako slova. Dítě si pomyslí „zklamalo jsem, ale rodiče jsou tak hodní, že mi to neřeknou“. Mohu tedy jako rodič být k dítěti kritický přestože nikdy nekřičím, ani nenadávám. Dítě tento pohled na sebe přejme a v dospělém životě je stále vůči sobě velmi přísné, aniž si to uvědomuje.

Nová startovní čára

Pocity nedostatečnosti, které máme, v nás vyvolali jiní. Nemá to co dělat s mojí opravdovou hodnotou. Nemusím věřit všemu, co mi rodiče říkali. Nemusím strávit celý život starostmi o to, jak mě vnímají lidé, kteří mě obklopují. Když pochopím kořen problému, proč se cítím méněcenná, stojím na nové startovní čáře a mám šanci něco s tím udělat. Jak toto vše proměnit?

Naučit se (roz)poznávat

Máme v sobě zabudovaný sklon dělat nebo říkat právě ty věci, které nás udržují v bludném kruhu selhání. Mohu se naučit tyto projevy rozpoznávat a v takové chvíli si říci: „Pozor, mám sklon jednat tímto starým způsobem, ale rozhodnu se udělat to jinak.“ Jít proti svým starým vzorcům bude vyžadovat vysokou dávku sebekázně a statečnosti, odměnou mi ale bude, že vezmu život do svých rukou a udělám to, co je pro mě nejlepší, i když mi pocity budou říkat, že dělám něco špatně. Zpočátku nám budou dělat problémy i drobná rozhodnutí, ale jakmile v tom uspěji, začnu přebírat otěže svého života a zažiji osvobození od svázanosti mrskačské sebekritiky.

Co říkají mé pocity  X  Co mohu vědomě trénovat

Psycholog Alfred Adler říká, že: „Každý … má pocity méněcennosti. Pocit méněcennosti ovšem není nemoc; naopak nás stimuluje ke zdravému a normálnímu snažení a rozvoji. Patologickým se stává pouze tehdy, pokud pocit nedostatečnosti člověka přemůže. V takovém případě již člověka nestimuluje k užitečné činnosti, ale vyvolává v něm depresi.“ [1]

Není nic špatného, pokud máme někdy pocit, že na něco nestačíme. Když pochopíme, že stejnými pocity někdy trpí každý, koho potkáváme, budeme smělejší a získáme větší sebedůvěru.

Téma hyperkritičnosti jsem rozmýšlela nad knihou Kevina Lemana – Ani to nejlepší nestačí?: fekcionismus a jeho důsledky. [2] Pokud ve Vás téma rezonovalo, doporučuji tuto knihu Vaší pozornosti.

[1]    Citováno v knize Ansbacher, H. L., & Ansbacher, R. R. (1964). In The individual psychology of Alfred Adler.  HarperCollins, s. 258.

[2]    LEMAN, Kevin. Ani to nejlepší nestačí?: perfekcionismus a jeho důsledky. Praha: Návrat domů, 2010. ISBN 978-80-7255-236-8.