Vánoce jsou svátky času stráveného společně s rodinou. A to i s tou rozvedenou. Pokud zažíváte Vánoce po rozvodu poprvé, možná přemýšlíte, jak to udělat, aby byly co nejhezčí nebo kde by měly děti svátky trávit. S oběma rodiči nebo raději s každým zvlášť?
V tomto textu navazuji na sérii článků, které byly zaměřeny na vztahy ve vícedětných rodinách a také na podporu sourozeneckých vztahů. Vzhledem k tomu, že jde skutečně o navazující text, doporučuji podívat se i na předchozí články. V posledním z nich se věnuji způsobu komunikace s dětmi, který nazývám propojování. Jde o to, že rodiče v nejrůznějších situacích pojmenovávají, co a proč děti dělají a jak se cítí. Tím aktivně pomáhají dětem vzájemně se vnímat, učit je porozumět si a užívat si společné chvíle.
Název článku je samozřejmě pouhá provokace. S bitím dětí a fyzickými tresty jakožto výchovnou metodou na Lince bezpečí a Rodičovské Lince nesouhlasíme. Rodičům, kteří své děti trestají fyzicky, nabízíme jiný výchovný přístup. Zastáváme názor, že uplatňovat vůči dítěti fyzické násilí není nutné. Naopak; může škodit, chceme-li vychovat řádného, šťastného a sebevědomého člověka. Mnoho lidí, včetně některých odborníků, však fyzické tresty hájí a doporučuje. Proto jsem se rozhodla, že se podívám na důvody – a mýty, které pro své přesvědčení uvádějí.
Selhání je nezbytné pro rozvoj houževnatosti a sebekontroly. Mluvit o důležitosti neúspěchu, jak na něj reagovat a jak se z něj poučit, to jsou úkoly nás, rodičů. Děti se potřebují naučit žít a fungovat v prostředí, které je nastavené na úspěch a vyrovnat se s neúspěchem. Jak selháním a neúspěchem provést dítě a ještě z toho vytěžit?
Někdy nevědomky zadupáváme dětské sebevědomí, aniž bychom si to uvědomovali. Podíváme se na pocity, které se v dítěti odehrávají, pokud je v přehnané a každodenní míře kritizováno. Možná jsme hyper kritiku v dětství zažili. Co to v nás způsobilo? Jak z toho ven?
Suverénní, komunikativní, veselé, poradí si s problémy, zároveň nemá přehnané obavy a úzkosti a je sociálně zdatné. Že to zní jako popis dokonalého nadčlověka? Kdepak. Takto vypadá asi nejčastější představa lidí o sebevědomém dítěti. Proč je to tak důležitá charakteristika, jak se utváří, dá se na ní pracovat vědomě a v čem to může (nejen) dětem v průběhu života hodně pomoci?