Blog

Zlepšit atmosféru a navodit příjemné pocity v rodině neznamená odstranit konflikty nebo kritiku. Ty mohou být součástí komunikace, obzvlášť, pokud jsou sdělovány konstruktivně. V pořádku samozřejmě není slovní agrese, ani ta pasivní v podobě zarytého mlčení, natož pak násilí. Podpořit však můžeme způsob, skrze který můžeme dosáhnout laskavého prostředí, ve kterém se lépe žije.

Jedním z nich je zvýšení počtu kladných a příjemných komentářů k sobě navzájem. Zní vám to jednoduše? To je dobře. Je to jednoduché a má to velký dopad na rodinné rozpoložení.

Vánoce jsou svátky času stráveného společně s rodinou. A to i s tou rozvedenou. Pokud zažíváte Vánoce po rozvodu poprvé, možná přemýšlíte, jak to udělat, aby byly co nejhezčí nebo kde by měly děti svátky trávit. S oběma rodiči nebo raději s každým zvlášť?

Název článku je samozřejmě pouhá provokace. S bitím dětí a fyzickými tresty jakožto výchovnou metodou na Lince bezpečí a Rodičovské Lince nesouhlasíme. Rodičům, kteří své děti trestají fyzicky, nabízíme jiný výchovný přístup. Zastáváme názor, že uplatňovat vůči dítěti fyzické násilí není nutné. Naopak; může škodit, chceme-li vychovat řádného, šťastného a sebevědomého člověka. Mnoho lidí, včetně některých odborníků, však fyzické tresty hájí a doporučuje. Proto jsem se rozhodla, že se podívám na důvody – a mýty, které pro své přesvědčení uvádějí.

Vztek vzniká ve chvíli, kdy nejsou naplňovány naše potřeby nebo jsou překročeny naše hranice. Často bývá považován za „černou ovci“ emoční rodiny. Přitom agrese je projev sebezáchovy, bez které bychom nepřežili. Rozdíl mezi prožíváním pocitu vzteku a projevu agrese je zásadní, stejně jako porozumění tomu, co je vyvolává a jak s nimi zacházet zdravě.

Léto, prázdniny… kromě odpočinku čas i na nějaké to dobrodružství, trochu jiné než to „pandemické“. Třeba na letním táboře, u strejdy nebo u babičky. Bez tlaku školních povinností, rodičů nebo hromady kroužků. Možná jste ale už dospělý a na prázdniny u sebe budete mít nějaký čas i dítě, které takříkajíc není vaše. Jste babička, děda či teta, ale také sportovní trenér nebo vedoucí letního tábora. Těšíte se na společně strávený čas, vymýšlíte a plánujete aktivity… jenže ouha. Někdy hned, někdy až po pár dnech vidíte, že dítě jaksi není ve své kůži. Na chvíli se vám povede ho rozptýlit, ale jakmile je o samotě, vidíte, že pláče nebo se někde schoulilo do klubíčka a nechce s nikým mluvit. Může být také v kontaktu s ostatními naštvané a vyvolávat konflikty, nebo také plačtivé a přecitlivělé. Nechcete to nechat jen tak být, zároveň nechcete být moc dotěrní. Co teď?

Nebo také: když se děti ptají a dospělí bojí. Na rovinu si pojďme říct, že smrt a strach ze smrti není zrovna čtenářsky a konverzačně atraktivní téma. Jenže když se začne ptát a bát syn nebo dcera, je na čase vytáhnout hlavu z písku a čelit realitě. Koneckonců, smrt je jediná jistota, kterou v životě máme a můžeme se spolehnout, že se s ní všichni časem setkáme. Před ní tedy neutečeme. Jak o smrti mluvit, je však mnohdy nejasné. Obzvlášť, pokud dotazy na toto téma nekončí a přechází v obavu a úzkost. Být připraven, znamená nebýt zaskočen. A s válkou na Ukrajině se toto téma stává ještě naléhavějším, než kdy jindy.