Kdo je u vás doma „pánem“?

Strach z konfliktu s dítětem

V rámci hovoru na Rodičovské lince řešíme s rodiči rozmanité výchovné problémy s dětmi. Všimla jsem si, že se na nás v rámci této problematiky občas obrací rodiče dětí mladšího školního věku z úplně běžných rodin.  Jsou v situaci, kdy mají pocit, že ať dělají, co dělají, nejsou schopni zajistit, aby dítě bylo spokojené. Cítí se vyčerpaní.  Často popisují, že si dítě dlouhodobě a opakovaně vynucuje od rodičů nadměrnou pozornost, připomíná jim povinnost se o něj starat, viní rodiče za to, že se mu děje nějaké příkoří.  Někteří rodiče popisují, že navenek působí jejich dítě mile, příjemně a nikdo z okolí netuší, co mají doma za peklo.

V rámci mapování výchovného přístupu a rodinné situace se ukazuje, že děti jsou svými rodiči velmi často milovány, že se jim snaží dát hodně lásky, avšak nejsou schopni jít s dítětem do konfrontace, do konfliktu, zkrátka říct dost. Dítě pak má v rodině obrovskou moc a rozhoduje o všem, i o tom, co mu nepřísluší. Důvody, proč se to takto děje, jsou různé. Může to být strachem rodiče, že se dítěti „znelíbí“, nebo se nechtějí konfrontovat s negativními emocemi dítěte, protože by to mohlo podvědomě rozjitřit jejich nezpracované emoce (tzn., jak se cítili, když s nimi jejich rodiče např. manipulovali). Možná více než je zdrávo, žijí život svých dětí než svůj vlastní. Udělali si z dětí svůj životní program.

Nepřiměřená mateřská oddanost

Dočasně odsunout stranou vlastní přání v době, kdy to situace či vývoj dítěte vyžaduje, je přirozená zdravá reakce rodiče. Avšak úplně se zřeknout sám/a sebe a postavit se do role oběti, nevyžadovat od dětí respekt za to, co jim dávám, nevyžadovat od dětí námahu, kterou by měly vynaložit i ony, aby byly v rodině fajn vztahy, mi nepřipadá zdravé. Maminky, které se zřekly samy sebe, většinou říkají, že děti jsou na prvním místě, považují za svou povinnost být jim stále k dispozici, nikdy po nich nechtějí, aby braly ohled na to, co matky chtějí, po čem touží. Pokud je mateřská oddanost nepřiměřená, nejedná se o pouhý detail, ale závažný problém, který se právě může projevit tím, že dítě chce být stále středem pozornosti (např. si nepřeje, aby rodič v jeho přítomnosti telefonoval s někým jiným, soukromě mluvil s partnerem). Setkala jsem se se situací, kdy dvanáctiletá dcera řekla matce, že nemá právo jít na setkání s kamarádkou, jelikož má být s ní, je to její povinnost.  Zkrátka dítě by v těchto situacích mělo být rodiči odkázáno do patřičných mezí a rodiče by jej neměli žádat o svolení  (např. jasně formulovat, že toto je jejich věc, to se dítěte netýká).  Jelikož vše se stejně nebude v budoucnu točit kolem něho, dítě počká, až maminka domluví, je čistě její věc s kým jde na kávu, či s kým telefonuje.

Pokud se tak nestane, rodiče dítěti v těchto situacích vyhovují, omlouvají se za to, co dělají pro sebe, či ho nechají rozhodovat o tom, co mu nepřísluší, začne dítě vnímat druhé lidi jako nástroj k uspokojování svých vlastních potřeb. Začne se starat jen o to, co od nich může získat („No, promiň mami, jsi důležitější ty nebo já?“ říká dcera matce před zrcadlem). Pokud si takové představy dítě ponechá, budou jimi poznamenány jeho další vztahy a při prvním problému se samozřejmě bude hroutit, protože nedosáhlo toho, co chtělo.

Obviňování rodiče dítětem

Další reakcí dítěte, se kterou se v rámci tohoto kontextu setkáváme, je, že nikdy s ničím není spokojené, všude vidí chyby, když se něco nedaří, začne být hysterické, úplně se zhroutí. Má-li více úkolů nebo prohrává v nějaké počítačové hře, okamžitě to vyčítá rodiči. Znamená to, že když život není naprosto bez mráčku je to vina rodiče. Rodič je povinen mu zajistit dokonalý život, bez námahy, bez toho, aby se přizpůsobovalo, či se něčeho vzdalo.  Tím neučí dítě přijímat život, jaký je, ale jaký ho chce mít ono samo.  Tento začarovaný kruh vzniká jednoduše, maminky jsou nastavené na to, chránit dítě a bolest dítěte často považují za svou vinu. Cítí, že nebyly dostatečně předvídavé a dítě před bolestí neuchránily. Když dítě dává své trápení často najevo, probouzí v matce ochranitelské sklony, nutí ji ospravedlnit se za to, že tomu nedokázala zabránit.  Avšak dítě nelze ochránit před každou frustrací, někdy je dokonce vývojově žádoucí, aby se s ní utkalo. Pokud dítě opakovaně naříká, že když se mu nedaří, je to vina rodiče, drží ho tím v šachu a nemá žádný zájem na tom, aby byla vina odčiněna. Ve vhodnou chvíli probudí v matce pocity viny, a tak ji má stále ve své moci. Často se to ukazuje v případě rozvodů, kdy se rodiče bojí dítěti něco zakázat, aby náhodu nechtělo k druhému rodiči a nevinilo je za rozpad vztahu atp. Rodiče mají často mylnou představu, že děti nejsou schopny zvládnout bolest z rozčarování či přijmout meze svých možností, což je samozřejmě velký omyl.  Vinu a chyby dítěte pak odsouvají stranou, aby netrpělo a nemuselo se vzdát klamné představy, že je všemohoucí, vševědoucí a nezranitelné.

S případy rodičů, kteří se stali téměř otroky svých dětí, se ve své praxi setkávám, většinou ztratili svoji osobní identitu, o kterou se měli s láskou starat a rozvíjet ji.  Prožívali hrůzu, že dítě není dostatečně milováno, obelhávali se o tom, jaké jejich dítě je, a jejich vztah s ním byl bezpodmínečnou kapitulací vůči projevům dítěte a ne vyvážený oboustranný vztah.  Pravá láska k dětem však vyžaduje od rodičů, aby byli zralí, silní a pevní, drželi se pravdy, neobelhávali se, ani kdyby to mělo znamenat, že své děti raní, nepřipouštěli slepou obětavost a oddanost. Což samozřejmě vyžaduje tvrdý boj se svými osobními slabostmi, s úzkostí, s pohledem na své vnitřní sklony vytvářet závislostní vztahy atp.