Emoce se nepotlačují, ale regulují

Přesto mohou vést k tomu, že dítě začne své emoce vnímat jako něco nežádoucího, co je potřeba skrývat nebo potlačit. Emoce ale nejsou problém, který je potřeba odstranit. Jsou přirozenou součástí lidského prožívání.

Duše mluví skrze emoce

Každá emoce nám něco sděluje a má svůj význam. Strach nás upozorňuje na možné nebezpečí, smutek nám pomáhá vyrovnat se se ztrátou a vztek nám může ukazovat, že se stalo něco, co je pro nás důležité. Cílem není naučit dítě, aby necítilo vztek, strach nebo smutek. Cílem je naučit ho, jak své emoce poznat, přijmout a zvládnout tak, aby neubližovalo sobě ani druhým. Což může být užitečná dovednost i pro dospělého, a tak si tímto tématem můžete procházet společně s dítětem. Můžete vzájemně sdílet své zkušenosti, situace, kdy se vám podařilo s emocí pracovat, kdy to bylo méně úspěšné, jak jste se přitom cítili, co vám zabralo.

Potlačení emocí není totéž, co jejich zvládnutí

Když dítěti opakovaně říkáme, aby své emoce „vypnulo“, může se naučit je skrývat. To ale neznamená, že zmizí. Potlačené emoce se mohou později projevit jiným způsobem – například podrážděností, výbuchy, úzkostí nebo tělesnými obtížemi či psychosomatikou. Emoční regulace znamená něco jiného. Znamená schopnost všimnout si, co prožívám, pojmenovat to a najít způsob, jak s danou emocí pracovat.

Jak děti učit regulovat emoce?

Prvním krokem je pomoci dítěti emoci rozpoznat a pojmenovat. Místo: „Nezlob se.“ zkuste: „Vidím, že tě to opravdu rozzlobilo.“ Místo: „Neboj se, nic se neděje.“ zkuste: „Vidím, že máš strach. Pojďme zjistit, co by ti mohlo pomoct.“ Pojmenování emocí pomáhá dítěti lépe se orientovat ve vlastním prožívání. Postupně si vytváří schopnost říct: „Jsem naštvaný,“ místo aby emoci pouze vyjádřilo křikem nebo chováním.

Techniky z kognitivně-behaviorální terapie pro děti

V kognitivně-behaviorální terapii (KBT) se děti i dospělí učí, že mezi situací, myšlenkou, emocí a reakcí existuje souvislost. Můžete s dítětem zkusit jednoduché otázky: Co se stalo? Co sis v tu chvíli pomyslel(a)? Co ti šlo hlavou? Co sis v duchu říkal(a)? Jaký pocit to v tobě vyvolalo? Zkus pojmenovat co nejvíce emocí, nejen ty nejsilnější, ale i ty, které nejsou tak silné nebo nejsou tak moc vidět. Co jsi cítil v těle? Kde konkrétně? Co se s tělem dělo? Jak jsi na to reagoval(a) chováním? Jaké chování to u tebe spustilo? K jaké „akci“ to u tebe vedlo? (např., že jsem odešel(a) do dětského pokoje, chtěl(a) jsem být o samotě, nechtělo se mi mluvit). Co ti pomohlo situaci zvládnout?

Dítě se postupně učí rozumět samo sobě a získává větší pocit kontroly

Pomáhá také práce se škálou emocí. Zeptejte se například: „Jak velký je tvůj vztek od nuly do deseti?“ Dítě si uvědomuje, že emoce nejsou jen „mám vztek“ nebo „nemám vztek“. Mají různé intenzity a lze ovlivnit, jak silně je prožíváme.

Vyzkoušejte doma

Až vaše dítě příště prožije silnou emoci, zkuste nejprve nepřesvědčovat, aby se cítilo jinak. Nabídněte mu blízkost a pomoc: „Jsem tady s tebou.“ „Pojďme zjistit, co se v tobě děje.“ „Tahle emoce je silná, ale společně ji zvládneme.“ Teprve když se dítě zklidní, je vhodný čas hledat řešení nebo mluvit o tom, co příště udělat jinak. Děti se nerodí s dovedností zvládat své emoce. Učí se jí postupně prostřednictvím vztahů, zkušeností a podpory dospělých kolem sebe.

Největší pomocí není dítě naučit, aby necítilo nepříjemné emoce. Největší pomocí je ukázat mu, že všechny emoce mohou být přijaty a že existují způsoby, jak je bezpečně zvládnout.

Pokud byste potřebovali podpořit Vy při zvládání emocí svých dětí, jsme tu pro Vás na naší Rodičovské lince.