Blog

Vnímání, naslouchání, empatie a citlivost – dříve slova, se kterými jsme se setkali hlavně v dívčích románech. Dnes často skloňované pojmy, a zároveň praktiky, které se čím dál tím více dostávají do povědomí široké veřejnosti. V posledních letech se zvyšuje hladina stresu a nutnost dosáhnout dostatečně dobrých výsledků. Ve chvílích, kdy je toho na nás moc, si zasloužíme odpočinek, aby nás druzí vyslechli, abychom dostali pochopení. Co když se ale takové situace objevují častěji a častěji a začínáme se v celém procesu cyklit? Kde najít adekvátní hranicí mezi zdravým soucitem a sebelítostí, využívání péče od druhých a pěstování vlastní odolnosti?

Pro většinu rodičů je nepředstavitelné, že by jejich dítě mohlo uvažovat o ukončení života. Přesto se to občas děje. Na Lince bezpečí se s tématem sebevražedných myšlenek, sklonů nebo pokusů setkáváme každý den. Děti a dospívající mluví o vyčerpání, bezvýchodnosti, tlaku na výkon i o bolesti, která navenek často není vidět. Někdy jen mezi řádky, jindy napřímo říkají: „Já už tady nechci být.“ Na Lince bezpečí s tímto tématem umíme pracovat. Rodič je ale v jiné situaci. Proto přinášíme postup, co dělat, když se sebevražedné sklony objeví.

Přechod ze základní na střední školu představuje pro dospívající významnou životní změnu. Vedle přirozeného očekávání a zvědavosti se u mnoha žáků objevuje také nejistota, stres nebo strach. To vše je normální a pochopitelné. Následující přehled shrnuje, co může tuto změnu provázet – a jak ji mohou mladí lidé i jejich okolí lépe zvládnout.

Ač už děti do školky nastoupily, nebo teprve nastoupí, mohou se nějakým způsobem s docházkou potýkat. Vždy se vyplácí dítě na to, že nastoupí do školky, připravit předem. Mluvit s ním o tom, jak to ve školce chodí, co ho čeká, že tam bude bez rodičů. Dítě tak postupně přivyká faktu, že přijde tato pro ně zcela zásadní změna.

Na Lince bezpečí odpoledne zazvoní telefon a dovolává se plačící dívka. Něco se stalo doma. Dívka mluví tiše, odmlčuje se, klepe se jí hlas. Byla sama doma s tátou, ale utekla, protože za ní přišel do pokojíčku a sahal na ni. Zase...

Martina má dvě malé děti. Ráno se probouzí unavená. Noc opět probděla u postýlky mladší dcerky, která má rýmu a nespí. Starší syn má ADHD a potřebuje neustále připomínat, co má dělat, aby se nachystal do školy, což Martinu stojí spoustu sil. Přesto je tam plně pro děti, i když sama sotva drží myšlenku pohromadě. V kuchyni se kupí nádobí ještě ze včerejšího večera, hlava jede na plné obrátky, srdce bije o něco rychleji, než by mělo. Uvnitř má pocit, že se drolí, i když navenek funguje. Tohle není selhání. To je vyčerpání. A právě tam začíná něco, čemu se říká mateřské vyhoření.

Není to velké drama ze dne na den. Spíš pomalé ztrácení barev. Radost, která kdysi naplňovala každodenní rituály, se vytrácí. Na její místo přichází podrážděnost, únava, neklid, a v některých chvílích i nejasný smutek, který se těžko pojmenovává. Vyhoření v mateřství není lenost, ani nedostatek lásky. Je to signál těla a duše, že už je toho zkrátka moc.