Ač už děti do školky nastoupily, nebo teprve nastoupí, mohou se nějakým způsobem s docházkou potýkat. Vždy se vyplácí dítě na to, že nastoupí do školky, připravit předem. Mluvit s ním o tom, jak to ve školce chodí, co ho čeká, že tam bude bez rodičů. Dítě tak postupně přivyká faktu, že přijde tato pro ně zcela zásadní změna.
Na Lince bezpečí odpoledne zazvoní telefon a dovolává se plačící dívka. Něco se stalo doma. Dívka mluví tiše, odmlčuje se, klepe se jí hlas. Byla sama doma s tátou, ale utekla, protože za ní přišel do pokojíčku a sahal na ni. Zase...
Martina má dvě malé děti. Ráno se probouzí unavená. Noc opět probděla u postýlky mladší dcerky, která má rýmu a nespí. Starší syn má ADHD a potřebuje neustále připomínat, co má dělat, aby se nachystal do školy, což Martinu stojí spoustu sil. Přesto je tam plně pro děti, i když sama sotva drží myšlenku pohromadě. V kuchyni se kupí nádobí ještě ze včerejšího večera, hlava jede na plné obrátky, srdce bije o něco rychleji, než by mělo. Uvnitř má pocit, že se drolí, i když navenek funguje. Tohle není selhání. To je vyčerpání. A právě tam začíná něco, čemu se říká mateřské vyhoření.
Není to velké drama ze dne na den. Spíš pomalé ztrácení barev. Radost, která kdysi naplňovala každodenní rituály, se vytrácí. Na její místo přichází podrážděnost, únava, neklid, a v některých chvílích i nejasný smutek, který se těžko pojmenovává. Vyhoření v mateřství není lenost, ani nedostatek lásky. Je to signál těla a duše, že už je toho zkrátka moc.
Dospívající chlapec byl na výletě letního tábora sražen mužem na kole. Bouchl se do hlavy, měl odřené ruce, doširoka otevřené oči, změněný stav vědomí. Vedoucí k němu přišel a řekl: „Ambulance je na cestě“…. “Jsi v šoku“. „Budu tady s tebou“. Chlapec se začal třást, učitel se dotkl jeho paže a klidným hlasem mu sdělil: “ …to je úplně v pořádku…, nech ze sebe všechno vytřást“. Po chvíli se jeho třes změnil v jemné chvění a chlapci ukáplo několik slz. Najednou se spontánně nadechl, rozhlédl se kolem sebe, jako by se chtěl podívat, co se stalo. Vracel se sám k sobě.
Na Lince bezpečí se často setkáváme s tím, že nám děti i dospívající hned po sdílení svého příběhu říkají: "Poraďte mi, prosím. Co mám dělat?“ A není divu. Potřebují východisko. Rychle, jistě. A my víme, že právě tady začíná složitá, ale důležitá práce. Ne nabídnout univerzální radu, ale společně hledat možná řešení.
Postel…Místo ke spánku, ale také příjemný prostor pro příjemné aktivity. Znáš to: zachumláš se do peřiny, vezmeš do ruky mobil a ještě „na chvíli“ projíždíš TikTok, Instagram nebo hraješ hru. A najednou je půlnoc. Mobil položíš vedle sebe, zavřeš oči, ale ouha – spánek nikde. Sáhneš po telefonu znovu, mrkneš, kolik je hodin, a pak už to jede. Zprávy, reels, e-shop, video, další video…Možná to zní nevinně. Ale právě tohle chování může být hlavním důvodem, proč se ráno budíš úplně bez energie. Proč?