Blog

Vnímání, naslouchání, empatie a citlivost – dříve slova, se kterými jsme se setkali hlavně v dívčích románech. Dnes často skloňované pojmy, a zároveň praktiky, které se čím dál tím více dostávají do povědomí široké veřejnosti. V posledních letech se zvyšuje hladina stresu a nutnost dosáhnout dostatečně dobrých výsledků. Ve chvílích, kdy je toho na nás moc, si zasloužíme odpočinek, aby nás druzí vyslechli, abychom dostali pochopení. Co když se ale takové situace objevují častěji a častěji a začínáme se v celém procesu cyklit? Kde najít adekvátní hranicí mezi zdravým soucitem a sebelítostí, využívání péče od druhých a pěstování vlastní odolnosti?

Dospívající chlapec byl na výletě letního tábora sražen mužem na kole. Bouchl se do hlavy, měl odřené ruce, doširoka otevřené oči, změněný stav vědomí. Vedoucí k němu přišel a řekl: „Ambulance je na cestě“…. “Jsi v šoku“. „Budu tady s tebou“. Chlapec se začal třást, učitel se dotkl jeho paže a klidným hlasem mu sdělil: “ …to je úplně v pořádku…, nech ze sebe všechno vytřást“. Po chvíli se jeho třes změnil v jemné chvění a chlapci ukáplo několik slz. Najednou se spontánně nadechl, rozhlédl se kolem sebe, jako by se chtěl podívat, co se stalo. Vracel se sám k sobě.

Postel…Místo ke spánku, ale také příjemný prostor pro příjemné aktivity. Znáš to: zachumláš se do peřiny, vezmeš do ruky mobil a ještě „na chvíli“ projíždíš TikTok, Instagram nebo hraješ hru. A najednou je půlnoc. Mobil položíš vedle sebe, zavřeš oči, ale ouha – spánek nikde. Sáhneš po telefonu znovu, mrkneš, kolik je hodin, a pak už to jede. Zprávy, reels, e-shop, video, další video…Možná to zní nevinně. Ale právě tohle chování může být hlavním důvodem, proč se ráno budíš úplně bez energie. Proč?

Naskočit ráno na zastávce s knihou či novinami a hrnečkem kávy v ruce do tramvaje či trolejbusu, sednout si a využít cestu k četbě či kochání se výhledem z okénka. Pro někoho situace, které ani nevěnuje pozornost, pro někoho nedosažitelný cíl, každodenní strašák a zdroj stresu a úzkosti. Obavy a strach z cestování prostředky hromadné dopravy s dalšími lidmi není nic tak ojedinělého, jak by se mohlo na první pohled u této „každodenní banální situace“ zdát. A stejně tak není ojedinělé se této úzkosti úspěšně zbavit.

„Už se z toho všeho zhroutím”, věta, kterou jistě každý někdy ve své blízkosti slyšel či dokonce sám použil. Ačkoli ji často používáme v nadsázce, nervové zhroucení může být reálným a závažným problémem. Žijeme v rychlé době, kde dlouhodobý tlak a stres dokáží udělat své. Až jednoho dne tělo a hlava jednoduše řeknou dost.

Mladí lidé mohou často cítit silný tlak vypadat určitým způsobem a zapadnout mezi ostatní. Což je v tomto věku víc než pochopitelné. Přinášet to může ale také mnoho obtíží, obzvlášť, pokud se to nedaří...nebo si myslí, že se to nedaří.

Co je možné nabídnout, aby sebepřijetí mělo otevřené dveře a sebekritika nebyla tak zdrcující? Aby se ve své kůži cítili dobře?