Blog

Na Rodičovské lince není téma raného rodičovství zdaleka tím hlavním. Přesto si troufám tvrdit, že to, jak prožijeme těhotenství, porod a šestinedělí, do jisté míry formuje to, jak se nám bude jako rodičům našich dětí dařit a jak se budeme v této roli cítit…

Možná, že je to téma, které své čtenáře bude hledat na našem blogu trochu obtížně. Přeci jen tu probíráme častěji témata ryze rodičovská. Je ale řada mladých lidí (a bohužel se rozšiřuje), kteří po vlastních dětech touží, těší se, až se jich bude toto všechno také týkat, ale stále čekají. A čekají na ně dlouho.

Pokud máte děti, pak jsem přesvědčená o tom, že jste to také sami na vlastní kůži zažili. A nejspíš nejednou. Vztek na své dítě. Prudký, silný. Je tady a máme před očima rudo. Může se střádat, až přijde ta pověstná poslední kapička a pohár trpělivosti prostě přeteče…

Na Rodičovskou linku se ozývají také ženy, které jsou doma s malými dětmi na rodičovské. Volávají s různými tématy, ale často tato témata mají něco společného. Své děti milují, hodně jim obětují, a ochotně o ně pečují. Chtějí pro své děti jen to nejlepší. Na rodičovské se ale cítí unavené, dny jsou jeden jako druhý. Zažívají ze sebe a ze životní situace zklamání.

Asi mi dáte za pravdu, že často už od momentu, kdy žena otěhotní, se o své dítě začíná bát. Nejde o nic patologického, ale o běžné obavy ve smyslu: aby bylo zdravé, aby bylo spokojené a nedělo se mu nic zlého. Tento strach vychází z fyziologické potřeby své dítě chránit, aby přežilo. Někdy se ale rodiče potýkají s obavami, které omezují jejich běžné fungování a také velkou měrou ovlivňují zdravý vývoj dítěte.

Možná máte podobnou zkušenost jako jiní rodiče odrostlejších batolátek a předškoláků. Zdá se, že potomek nevnímá příliš, co se kolem děje, je většinu času ve svém světě. Kouká rozmlženým pohledem kamsi, zatímco ostatní pružně reagují, on/a si mluví pro sebe nebo něco vypráví bez ohledu na dění kolem sebe, zůstává pozadu nebo se naopak do něčeho vrhá a nereaguje na vaše výzvy.