Říká se, že strach má velké oči. Ale v situacích, na které se v následujícím článku zaměříme, má spíš strach velké zuby. Budeme se totiž věnovat strachu ze zvířat, která na ulicích našich měst a obcí potkáváme nejčastěji – strachu ze psů. Povíme si, čeho je třeba se skutečně bát, jak se chovat, abychom předešli nechtěným konfliktům a jak reagovat na strach našich dětí.
Dýchání je neoddělitelnou součástí našeho života. I přes to, že je s námi neustále, většina z nás by dokázala na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát si svůj dech v průběhu dne uvědomí. Přenesení naší pozornosti k této zautomatizované činnosti, nám může v mnoha situacích velmi pomoci. Je však důležité, naučit se v těchto chvílích pracovat se svým dechem správně. S tím, abychom si tuto dovednost osvojili, nám může pomoci (mimo jiné) i metoda kontrolovaného dýchání.
Asi mi dáte za pravdu, že často už od momentu, kdy žena otěhotní, se o své dítě začíná bát. Nejde o nic patologického, ale o běžné obavy ve smyslu: aby bylo zdravé, aby bylo spokojené a nedělo se mu nic zlého. Tento strach vychází z fyziologické potřeby své dítě chránit, aby přežilo. Někdy se ale rodiče potýkají s obavami, které omezují jejich běžné fungování a také velkou měrou ovlivňují zdravý vývoj dítěte.
Panická porucha nebo vysoký pocit úzkosti se projevuje náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy. Objevují se někdy jako reakce na spouštěč, ale přichází také z ničeho nic. Obvykle trvá několik minut. Někdy se ale může vracet ve „vlnách“, a to i po dobu dvou nebo tří hodin.
Na Lince bezpečí jsme si zcela vědomi vážnosti situace a obav našich dětí a jejich rodičů. Nabízíme základní body, jak vnitřně se situací naložit. Doporučujeme i sdílení letáku, děkujeme. Zároveň platí, že naše služby: dětská Linka bezpečí 116 111 a Rodičovská linka 606 021 021, jsou všem k dispozici.
Ještě jsme se ani nestihli oklepat z pandemie coronaviru a už je tu válečný stav na Ukrajině. A tak se opět intenzivně hlásí o slovo bezmoc: směs nepříjemných stavů, během kterých pociťujeme v různé míře paralýzu, silný smutek a jakousi rezignaci nebo apatii. Byť je to vzhledem k aktuální krizové situaci do jisté míry přirozená reakce, může to být také hodně omezující. Zvláště tehdy, když místo odevzdanosti potřebujeme naopak napnout všechny své síly…