Vztek vzniká ve chvíli, kdy nejsou naplňovány naše potřeby nebo jsou překročeny naše hranice. Často bývá považován za „černou ovci“ emoční rodiny. Přitom agrese je projev sebezáchovy, bez které bychom nepřežili. Rozdíl mezi prožíváním pocitu vzteku a projevu agrese je zásadní, stejně jako porozumění tomu, co je vyvolává a jak s nimi zacházet zdravě.
Už dlouho nemáš život ve svých rukou, neděláš věci podle sebe. Tvá přání a potřeby nejsou důležité, protože zásadní je, aby byl spokojený on. Všemožně se snažíš předcházet tomu, aby nebyl nespokojený a nerozzlobil se, což je ale většinou nesplnitelný úkol. Jakákoliv drobnost ho popudí, a přichází trest.
Poslanci chtějí uzákonit větu, že fyzické a psychické násilí není přijatelným druhem výchovy. Česko je jednou z posledních zemí v Evropské unii, která ještě toleruje tělesné tresty u dětí. I když se v roce 2007 zavázalo k přijetí zákona, který by jakékoliv trestání dětí zakazoval, doteď tak ještě neučinilo.
Název článku je samozřejmě pouhá provokace. S bitím dětí a fyzickými tresty jakožto výchovnou metodou na Lince bezpečí a Rodičovské Lince nesouhlasíme. Rodičům, kteří své děti trestají fyzicky, nabízíme jiný výchovný přístup. Zastáváme názor, že uplatňovat vůči dítěti fyzické násilí není nutné. Naopak; může škodit, chceme-li vychovat řádného, šťastného a sebevědomého člověka. Mnoho lidí, včetně některých odborníků, však fyzické tresty hájí a doporučuje. Proto jsem se rozhodla, že se podívám na důvody – a mýty, které pro své přesvědčení uvádějí.
Léto, prázdniny… kromě odpočinku čas i na nějaké to dobrodružství, trochu jiné než to „pandemické“. Třeba na letním táboře, u strejdy nebo u babičky. Bez tlaku školních povinností, rodičů nebo hromady kroužků. Možná jste ale už dospělý a na prázdniny u sebe budete mít nějaký čas i dítě, které takříkajíc není vaše. Jste babička, děda či teta, ale také sportovní trenér nebo vedoucí letního tábora. Těšíte se na společně strávený čas, vymýšlíte a plánujete aktivity… jenže ouha. Někdy hned, někdy až po pár dnech vidíte, že dítě jaksi není ve své kůži. Na chvíli se vám povede ho rozptýlit, ale jakmile je o samotě, vidíte, že pláče nebo se někde schoulilo do klubíčka a nechce s nikým mluvit. Může být také v kontaktu s ostatními naštvané a vyvolávat konflikty, nebo také plačtivé a přecitlivělé. Nechcete to nechat jen tak být, zároveň nechcete být moc dotěrní. Co teď?
Netrpí jen alkoholik, ale celý rodinný systém. A co teprve ti nejbezbrannější, kteří mají především poznávat svět, sami sebe a rozvíjet svůj potenciál? Co děti, kterým se nedostane funkčního modelu chování – co budou předávat dále, až sami vyrostou?