Také s touto otázkou k nám na Linku bezpečí klienti volají. Nevědí, jak celou situaci uchopit. Začnou se třeba nemocnému i vyhýbat, protože netuší, jak jinak se chovat. Zde je pár tipů, jak můžeme nemocné podpořit nebo jim alespoň být tak blízko, jak to oni, resp. jejich nemoc dovolí.
Nedávno se mne zeptal známý, jak to udělat, aby jeho blízká příbuzná vyhledala psychologickou pomoc. Je přesvědčený, že by ji setkání s odborníkem pomohlo v její obtížné životní situaci. Moc mu na ní záleží… Přináším pár jednoduchých kroků, co v podobných chvílích podniknout, v trochu jiném příběhu. Je možné je ale aplikovat na nejrůznější životní události.
Jedním z velmi častých hovorů na Lince bezpečí je téma potíží při navazování přátelství a následné samoty. Věta „Nemám žádné kamarády“ se ozývá ze sluchátka na Lince bohužel velmi často. Jaké jsou možnosti a jaké limity pomoci dětem v podobné situaci?
Sebepoškozování se stalo fenoménem, v posledních letech můžeme v Česku mluvit o epidemii sebepoškozování mezi dospívajícími. Děje se tak pravděpodobně vlivem zaměření naší západní společnosti na rychlost a výkon, vlivem sociálních medií a celospolečenských události jakými byly pandemie a války. Ubližování si je projev výrazné psychické nepohody a/nebo psychické křehkosti, který je potřeba brát vážně a společně řešit. Nejde o „módu“, ale o rychle a nekriticky se šířící nezdravou strategii odreagování.
„Mně se nějak nechce do školy…“
Dneska bych se chtěla věnovat situacím, kdy může funkční přátelství přinášet starosti. Mám na mysli chvíle, kdy se dítěti svěří kamarád s nějakou hodně náročnou situací. Stalo se vám to někdy? Vzpomenete si, jak vám v tu chvíli bylo? Taková důvěra s sebou nese spoustu emocí.