Jak známo, člověk je tvor společenský, takže je přirozené, že i děti mluví a píší na Lince bezpečí často o svých kamarádských vztazích. Je pro ně důležité, jak se jim daří ve skupině svých vrstevníků. Když to funguje, je to super. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč si děti svých kamarádů váží?
Minule jsem zmínila, že funkční přátelství je úžasná věc. Jenže ono nám kamarádství umí přinést i spoustu starostí.
Dneska bych se chtěla věnovat situacím, kdy může funkční přátelství přinášet starosti. Mám na mysli chvíle, kdy se dítěti svěří kamarád s nějakou hodně náročnou situací. Stalo se vám to někdy? Vzpomenete si, jak vám v tu chvíli bylo? Taková důvěra s sebou nese spoustu emocí.
„Mně se nějak nechce do školy…“
Také s touto otázkou k nám na Linku bezpečí klienti volají. Nevědí, jak celou situaci uchopit. Začnou se třeba nemocnému i vyhýbat, protože netuší, jak jinak se chovat. Zde je pár tipů, jak můžeme nemocné podpořit nebo jim alespoň být tak blízko, jak to oni, resp. jejich nemoc dovolí.
Sebepoškozování se stalo fenoménem, v posledních letech můžeme v Česku mluvit o epidemii sebepoškozování mezi dospívajícími. Děje se tak pravděpodobně vlivem zaměření naší západní společnosti na rychlost a výkon, vlivem sociálních medií a celospolečenských události jakými byly pandemie a války. Ubližování si je projev výrazné psychické nepohody a/nebo psychické křehkosti, který je potřeba brát vážně a společně řešit. Nejde o „módu“, ale o rychle a nekriticky se šířící nezdravou strategii odreagování.