Už jste tuto či podobnou větu od svého dítěte slyšeli? Přesto, že je talentované a má schopnosti, které by mu k úspěchu a k vysněnému cíli mohly pomoci, skleslým hlasem o sobě pochybuje, nevěří si? Obává se neúspěchu? Pomozte mu vnímání svých schopností změnit a podpořte ho v rozvíjení nového způsobu myšlení. Aby se vše zdařilo, musíte se novému myšlení naučit především vy, rodiče.
Také s touto otázkou k nám na Linku bezpečí klienti volají. Nevědí, jak celou situaci uchopit. Začnou se třeba nemocnému i vyhýbat, protože netuší, jak jinak se chovat. Zde je pár tipů, jak můžeme nemocné podpořit nebo jim alespoň být tak blízko, jak to oni, resp. jejich nemoc dovolí.
Rozhovor o provozu Linky v době karantén a omezení. Článek vyšel na ct24.ceskatelevize.cz a přinášíme vám jeho přepis. Problémy v rodině, pocit osamělosti nebo deprese provázejí děti v době nouzového stavu. S těmito problémy se nyní častěji obrací na Linku bezpečí. Kvůli psychickým problémům svých potomků se ozývají také rodiče. Vyplývá to z dat, která webu ČT24 poskytla mluvčí neziskové organizace Regina Jandová. Provoz Linky přitom komplikuje karanténa nebo onemocnění jejích zaměstnanců.
Distanční výuka, rok zavření doma, stereotyp, neustále se měnící nařízení vlády, ponorka, sociální izolace, strach o zdraví své i svých blízkých, stesk po kamarádech – a to vše bez nějakého deadlinu, jasného data, kdy tohle všechno skončí (a bude líp). Nejistota o stavu budoucnosti. I to je každodenní realita pandemických dní. Jak si mohou přetížené děti a mladiství ulevit?
Léto, prázdniny… kromě odpočinku čas i na nějaké to dobrodružství, trochu jiné než to „pandemické“. Třeba na letním táboře, u strejdy nebo u babičky. Bez tlaku školních povinností, rodičů nebo hromady kroužků. Možná jste ale už dospělý a na prázdniny u sebe budete mít nějaký čas i dítě, které takříkajíc není vaše. Jste babička, děda či teta, ale také sportovní trenér nebo vedoucí letního tábora. Těšíte se na společně strávený čas, vymýšlíte a plánujete aktivity… jenže ouha. Někdy hned, někdy až po pár dnech vidíte, že dítě jaksi není ve své kůži. Na chvíli se vám povede ho rozptýlit, ale jakmile je o samotě, vidíte, že pláče nebo se někde schoulilo do klubíčka a nechce s nikým mluvit. Může být také v kontaktu s ostatními naštvané a vyvolávat konflikty, nebo také plačtivé a přecitlivělé. Nechcete to nechat jen tak být, zároveň nechcete být moc dotěrní. Co teď?
Všechno je jednou poprvé – to se týká jak navazování vztahů, tak jejich konců. Ty bývají velmi intenzivní a bolestné také proto, že s nimi člověk ještě nemá žádnou zkušenost. Situace rozchodu se tak může zdát až tragická či fatální. Jak se co nejlépe vyrovnat s odchodem první lásky? Co je dobré zkusit a čemu je naopak lepší se úplně vyhnout? Mohou být v takových chvílích nápomocní rodiče?