V tomto článku se zaměřuji na další pravidlo, jehož využívání pomáhá budovat rodičovskou autoritu. Také se zabývám způsobem komunikace s dítětem v situacích, kdy něco zakazujeme nebo přikazujeme. Pro hladký průběh při uskutečňování našich záměrů s dítětem je to totiž zásadní.
Výchova dětí (zejména těch malých) se neobejde bez různých zákazů a většina rodičů čas od času po svých dětech něco chce, tedy má na ně různé požadavky. Nehospodárným a nedůsledným používáním zákazů nebo příkazů se rodiče mohou připravovat o svou autoritu. Ve svém článku bych chtěla stručně uvést, co si pod rodičovskou autoritou představuji, a nabídnout první ze dvou pravidel, která jsem na základě svých zkušeností z práce s rodiči zformulovala a která by měla budování rodičovské autority napomáhat, lépe řečeno předcházet jejímu oslabování. Dnes se tedy zaměřím na používání zákazů.
V průběhu některých hovorů na Rodičovské lince mám občas pocit, že jsem svědkem nejen hovoru s volajícím, ale i s jeho několika předešlými generacemi. Stává se, že rodiče statečně reflektují svoji potřebu své děti fyzicky trestat či je ponížit. Sami vědí, že jejich chování není v pořádku, ale někdy je v nich tolik vzteku, že si nemohou pomoci. Jako by to nebyli oni. Často se ze svého chování obviňují a hledají jeho příčinu. Ukazuje se, že jak se chovají oni ke svému dítěti, tak se k nim chovali i jejich rodiče. V těchto případech často doporučujeme vhodnou dlouhodobější psychoterapii.
S příchodem prosince se každý rok objeví diskuze o tom, nakolik děti strašit čertem. Většina odborníků se shoduje, že spíše nestrašit. Rozhodně zážitek vyvážit vlídným projevem Mikuláše a anděla. Tak jak to tedy udělat? Zachovat tradici a pozvat si tuto vyhlášenou partičku domů? Nebo spíše využít různých hromadných akcí? Anebo jen nechat dárky za oknem?
Vztahy v rodině významným způsobem ovlivňují emoční vývoj dítěte a podílejí se na utváření vzorců chování, na základě kterých bude dítě v budoucnu řešit své vlastní životní situace a problémy. Harmonické a trvalé rodinné vztahy nevzniknou ze dne na den, ale je potřeba na nich pracovat. A na co se ve vztahu k dítěti zaměřit?
Obecně se setkáváme s názorem, že příčinou psychických problémů je především naše minulost, tedy přesněji řečeno dětství. Pokud jsme byli jako děti něčemu vystaveni nebo o něco ochuzeni, odráží se to i v dospělosti. Je samozřejmě nezpochybnitelné, že traumatické zážitky z dětství a prostředí, ve kterém vyrůstáme na nás zanechávají nesmazatelnou stopu. Ovšem můžeme být v dospělosti šťastní bez ohledu na to, co jsme prožili? Na tuto otázku se snaží, ve své knize „Nikdy není pozdě na šťastné dětství“, odpovědět finský psychoterapeut Ben Furman a zároveň dokázat, že přestože na nás naše zážitky mají velký vliv, nejsme vězni vlastní minulosti.