Blog

Naskočit ráno na zastávce s knihou či novinami a hrnečkem kávy v ruce do tramvaje či trolejbusu, sednout si a využít cestu k četbě či kochání se výhledem z okénka. Pro někoho situace, které ani nevěnuje pozornost, pro někoho nedosažitelný cíl, každodenní strašák a zdroj stresu a úzkosti. Obavy a strach z cestování prostředky hromadné dopravy s dalšími lidmi není nic tak ojedinělého, jak by se mohlo na první pohled u této „každodenní banální situace“ zdát. A stejně tak není ojedinělé, se této úzkosti úspěšně zbavit.

Přátelství může představovat jeden z velmi důležitých pilířů v našem životě. Někteří přátelé tu s námi jsou od raného dětství, některé blízké jsme potkali na střední škole nebo při nočním rozhovoru na koleji, s jinými jsme se právě seznámili. Vazby to mohou být opravdu pevné a mohou přispívat k naší celkové spokojenosti. Přátelé nás provází životem, znají naše silné i slabé stránky a často vědí víc než rodina. Přesto čas od času dochází k tomu, že přátelství prochází krizí. Někdy je úspěšně překonána a vztah posune, jindy může vztah ukončit. Člověka to může velmi mrzet, přesto je to přirozenou součástí mezilidských vztahů obecně.

Pohled na dítě s mobilem v ruce není v dnešní době nic zvláštního. Otázka je spíš jiná: „kdy ho v ruce nemá“? Ráno je první pohyb sáhnutí po telefonu. Cestou do školy má sluchátka v uších, pohled přikovaný k displeji. Večer? Scrollování do nekonečna. Vztah dětí s technologiemi je intenzivní, někdy až pohlcující a rodiče se v něm často cítí bezmocní. Mají o děti strach, rozčiluje je to nebo jen tak nějak cítí, že tohle není v pořádku, ale neví, co přesně s tím dělat.

Pokud společně doma zvažujete, co ještě stihnout a co už nechat být, máme pro vás pár užitečných tipů. Dobrá zpráva je, že se stále ještě něco stihnout dá a zároveň není nutné, a ani užitečné, dohánět úplně všechno. Vedle naučených vědomostí jde totiž také o hlavu. O nervozitu, fungování ve stresu a možnostech, jak to celé zvládnout.

Klára je nadaná studentka vysoké školy a poprvé domu pozvala přítele, aby ho představila rodičům. Na první pohled působí charismaticky, je zdvořilý a galantní. Ale hned na ten druhý pohled si nelze nevšimnout, že spíš než o charisma tu jde o dominanci.

Když se rodiče podívají pozorněji, vidí, že Klára se vedle něj mění. Méně mluví, hledí na něj pohledem, jako by potřebovala schválení, než odpoví. A když se zmíní o svých plánech, přítel je buď shodí, nebo rovnou přehodí téma. Rozhoduje, co bude Klára dělat, jaké má plány, co je pro ni nejlepší, co má jíst nebo kam chodit. A dokonce se zdá, že ji odrazuje od jejích přátel a zpochybňuje studium. Klára začala mít absence na přednáškách, trávila méně času s přáteli a stále častěji používala fráze jako: „Martin říkal, že…“ nebo „Martin si myslí, že je to zbytečné.“

Separační úzkostí ve svém vývoji prochází každé dítě. Stručně řečeno jde o nadměrný strach nebo úzkost z odloučení od osoby, nejčastěji matky nebo otce, kterým věří, že mu poskytnou bezpečí a oporu.

První známky separační úzkosti se mohou objevit už kolem 8. měsíce života, kdy dítě rozpozná, že rodič nebo pečovatel není vždy na dosah a to jak doslova, tak obrazně. Tento strach obvykle vrcholí mezi 18. a 24. měsícem. To už je dítě schopno vyjádřit silnější pocity v reakci na odloučení, které nelze přehlédnout a často ani přeslechnout. Jde o boj o zdánlivé přežití a tak reakce může být pořádně silná.

Ale není to jen období raného věku – separační úzkost může znovu propuknout i při nástupu do školky nebo v jiné nové situaci, která znamená odloučení od rodičů. Důležité je vědět, že separační úzkost není „rozmazlenost“, ale normální reakce dítěte na odloučení od nejbližšího člověka.