Matka není robot

Martina má dvě malé děti. Ráno se probouzí unavená. Noc opět probděla u postýlky mladší dcerky, která má rýmu a nespí. Starší syn má ADHD a potřebuje neustále připomínat, co má dělat, aby se nachystal do školy, což Martinu stojí spoustu sil. Přesto je tam plně pro děti, i když sama sotva drží myšlenku pohromadě. V kuchyni se kupí nádobí ještě ze včerejšího večera, hlava jede na plné obrátky, srdce bije o něco rychleji, než by mělo. Uvnitř má pocit, že se drolí, i když navenek funguje. Tohle není selhání. To je vyčerpání. A právě tam začíná něco, čemu se říká mateřské vyhoření.
Není to velké drama ze dne na den. Spíš pomalé ztrácení barev. Radost, která kdysi naplňovala každodenní rituály, se vytrácí. Na její místo přichází podrážděnost, únava, neklid, a v některých chvílích i nejasný smutek, který se těžko pojmenovává. Vyhoření v mateřství není lenost, ani nedostatek lásky. Je to signál těla a duše, že už je toho zkrátka moc.